Nesnesitelná lehkost únavy materiálu

Jeden čtenář mého webu se tuhle podivil, že nevím nic o omezení velikosti souboru na fleškách na 4 GB. Prý po těch letech v IT bych to měl vědět. Inu, nevím. Jsem člověk prostý, škol nemám, ke všemu jsem se dopracoval vlastní pílí a úsilím.

Hlavně jsem však přestal mít ten mladický zápal spočívající v nových a nových pokusech počítač ovládaný Windows jakéhokoli druhu zvládnout a přetavit ku obrazu svému (to by asi taky nebylo nejlepší). Od útoků jsem přešel přes aktivní obranu do pasivní rezistence. 

Už netrávím hodiny srovnáváním toho, co program dělá, místo toho aby dělal, co dělat má. Nesnažím se hledat cesty, jak ho přimět, aby dělal, co dělá, opakovaně a pořád. Jsem rád, když se chová aspoň chvíli stejně. Ano, ohnul jsem hřbet a přizpůsobil se.

Jen někdy se ve mně vzedme mladický duch a pátrám, proč třeba Word nebo Adobe Reader (napřed jsem napsal word, neb je to už skoro běžné označení jako internet, ale adobe reader vedle toho působilo nepatřičně) změní nastavení, když otevřou cizí dokument. Trpělivě (to je samozřejmě značná nadsázka) vracím nastavení do původních kolejí.

Původně jsem uvažoval o zálohování souborů s nastavením, ale když jsem zjistil, kde všude jaké informace jsou uloženy, pochopil jsem, že Tvůrce nechce, aby někdo tuto Pandořinu skříňku otvíral.

Zvykl jsem si i na to, že volba "Pamatovat si přihlašovací údaje" je jen taková hra. Někde je nějaký prográmek, který náhodně, možná však podle sofistikovaného algoritmu, tu a tam uložené údaje maže. Jednou login doplní, jindy se k němu nezná. Stejná situace panuje u automatického doplňování slov, což se hodí u psaní mailových adres či přihlašovacích jmen, která ani při největší snaze nelze mít stejná.

Tím jsem se přesunul na pole Internet Exploreru. Hýčkal jsem verzi šest, protože jediný pokus přejít na sedmičku málem skončil hospitalizací v Bohnicích (mou). Jenže webů, které šestku odmítaly či otravovaly s upozorněním, že s ní brzo skončí, přibývalo, i přešel jsem na osmičku (mám ikspéčka, při pohledu na sedmičky se mi na těle objevují divné vlhké skvrny, stejně jako u Office 7, potažmo 10).

Otravování upozorněním, že mám přejít na novější verzi, se snížilo, ale – záhada – nezmizelo. Vadí mi to už docela málo. Odklikávám otravné dotazy a zbytečná upozornění. Připadám si jako člověk, který se nastěhuje do nehotového domu. Takoví lidé jej málokdy dodělají. Zvyknou si na nedodělky. Přeskakují díry v podlaze, dveře zapírají motykou, v garáži mají zbytky nepotřebného materiálu, zatímco auto parkuje venku.

Přestal jsem se ptát svých erudovaných kolegů, jak se dopídit k tomu, aby systém byl stejný, abych neměl jednou volant vlevo, jednou vpravo a potřetí v kufru. Jsou na tom stejně, vlastně líp. Neřeší to. Já taky vlastně ne, ale když byly ty Vánoce, tak bych rád zpětně poprosil Ježíška, aby mi – nebojte, nechci funkční Windows – dal pytel smíření se s tím. Abych byl při práci s počítačem šťastný a veselý.

P. S.: Beru vše zpět, co jsem o počítačích napsal. Po dopsání článku a zavření víka notebooku se tento neuspal, jak má nastaveno. Nešlo jej ani uspat tlačítkem, nešlo jej ani softwarově vypnout...

21. 1. 2012

Autor: