Vážně někdo chce auto, které jezdí samo?

Na první pohled se zdá, že je to přesně to, co potřebujeme. Na dálnici se bude řítit mamutí SUV, které místo vypráskaného českého šoféra bude řídit software.

Nejlépe pak od Microsoftu a na každé křižovatce si užijeme s modrou obrazovkou smrti legrace až dost. Nejhorší na tom je ale to, že se nejedná o noční můru, ale o reálnou situaci. Hrstka aut v dresu Googlu už totiž v testovací podobě rejdí po kalifornských silnicích.

Hned jak první auta vyjela, tak se rozpoutal boj o to, jestli se jedná o budoucnost, nebo o zlý sen. A nikdo neví, co s tím, protože dnešní dopravní předpisy nejsou ničím jiným, nežli neustále obnovovaným a upravovaným systémem, který kdysi vznikl ve chvíli, kdy první automobil nahradil drožky. Sice již nemusíme běhat před auťákem s červeným hadrem, ale při troše snahy v předpisech najdeme ozvěnu časů minulých.

Takže se hned objevily první otázky – jaká bude pojistka a jaká zodpovědnost? Bude software agresivní (a obrousí nás při každé příležitosti), nebo naopak submisivní a na křižovatkách bude donekonečna dávat přednost ostatním? A co se stane, když auto zastaví policie? Ostatně - jak ho bude zastavovat policie?

Google si pro svůj projekt vybral název „autonomní dopravní prostředky“ a pro vyjasnění potenciálních problémů dokonce svolal konferenci. Experti Google tam nejdříve předložili své trumfy: ovládání auta není problém, automatický „řidič“ má lepší spotřebu, méně chybuje a tím by prý zabránil značnému počtu dopravních nehod a ještě by pomohl k tomu, aby Američané zase kralovali automobilovému průmyslu.

Pravdou je, že počítače či software pronikají do aut víc, než si myslíme. Půjčovny nás hlídají pomocí GPS, doba, kdy nám motor seřídil mechanik se šroubovákem v ruce, je dávno pryč, v autoopravně nás auto práskne, až se podivíme, a menší kopie černé skříňky se v některých případech policii zatraceně hodí.  K tomu můžeme přidat různé varovné systémy, které pomáhají a v některých případech i opravují řidičovy chyby. Nicméně Google by chtěl udělat z řidiče pasažéra.

Celý projekt zatím dosáhl 200 000 mil bez nehody. O povolení pustit flotilu aut na veřejné silnice musel Google prosit plné dva roky. Povolení byla podivná, nejdříve s nimi přišla Nevada, potom následovala Florida a Havaj, takže to Google s převozem aut neměl nijak jednoduché. Kalifornie by snad mohla následovat v letošním roce. Povolení vyjet je ale jedna věc, federální zákony jsou druhá. Nikdo třeba neví, jestli má policie vůbec právo podobné auto zastavit.

Druhou součástí problému je existence samotného nastavení programu. Zákony robotů pana Asimova jsou samozřejmě fikcí, ale už jen ze samotného principu bude software muset být nastaven tak, aby dodržoval předpisy, to znamená rychlost, zastavení na červenou, úplné zastavení na stopce atd. A přitom, dejme si ruku na srdce, pokud nestojí zrovna za nejbližším bukem četník, takhle sami nikdy neřídíme.

Bude to tedy znamenat, že softwarové auto bude vždy pomalejší? Nebo bude na křižovatce bez stopky sedět hodinu, protože ostatní auta prostě nikdy nezastaví a software z toho ztumpachoví? No to o něj bude sakra zájem.

Dalším problémem je samozřejmě zodpovědnost. Ve Spojených státech, kde vypracovali systém přenášet vinu na movitého výrobce do dokonalosti, to platí dvojnásobně. Kdo bude rozdpovědný za nehodu? Já nic, to software, bude nejběžnější odpověď, díky které se do vývoje pustí jen snílek či šílenec. Nebo si výrobci vybojují stejnou imunitu, jakou mají dnes třeba výrobci vakcín? Ti neručí ani za účinnost, ani za vedlejší účinky.

A to už nemluvím o drobných detailech, jakými může být třeba uhrovitý hacker, který ze sousedovy garáže naprogramuje mého plechového miláčka tak, že mne místo do hospody doveze do nejbližšího rybníka. 

10. 3. 2012

Autor: Václav Větvička