Závislost na on-line životě aneb Buranky ve vlaku

Ve vlaku z Brna do Prahy se usadily přes uličku dvě údajně devatenáctileté slečny a sedmnáctiletý mladík. Slečny spíše korpulentnější, z chlapce by byly čtyři, šest takových slečen.

Slečny vedly prim. Zasmálo-li se ve vlaku dítě nebo vydalo nějaký zvuk, hnedle jej opakovaly. Zkusily svou chabou angličtinou vydolovat pár slov z cizince, který seděl vedle nich u okénka. Velmi vtipně po deseti minutách jízdy začaly říkat: „Už tam budéém?“ a vydávat zvuk, jaký ve Shrekovi vydává oslík, když se nudí cestou do království Za sedmero horami.

Slečny sršely vtipem a jejich devatenáct let by jim člověk nehádal. Spíše šest. Několikrát zapřemýšlely, zda se z Brna do Prahy dostanou za hodinu, případně, zda nejede tento vlak, který měl i uvnitř nápisy jako Vindobona, rychlík, cílová stanice Hamburk, do Tišnova.

Pravděpodobně totiž slečny s mladíkem nastoupily ráno do jiného vlaku, a tím se poněkud zdržely. Jejich skryté trauma ukončila až paní průvodčí, která jim s úsměvem sdělila, že vskutku tento vlak jede do Prahy. Avšak i tak se slečny poněkud vyděsily, když vlak zastavil v Pardubicích.

Celý vagón se dozvěděl, že slečny (s mladíkem) jedou na Sázava Fest, těší se, jak se tam ožerou a zakalej, jak je fajn, že obě už měly osmnáct, takže jim alkohol prodají, a že bude hodně fotek, které dají na Facebook.

Aby dodaly svým tvrzením váhy, šla jedna z nich štrachat do batohu, kde cinkaly skleněné láhve, a vykřikovaly: „Jó, ta vodka tady je.“ Pak vytáhly PET láhev se směsí rumu a džusu. Mladík moc pít nechtěl, přišlo mu to zkažené, ale slečny prohlásily, že jim je jedno, co pijí. Také v pravidelných intervalech chodily ve dvojici na záchod.

Také dávaly najevo, že to s tím focením myslí vážně. Za první hodinu vyplácaly dvě stě fotek na kartu digitálního foťáku, většinou detaily svých obličejů, hlav s červenými klobouky („Škoda, že jsem si nevzala ten kovbojský klobouk,“ smutnila ta menší tlustá, „ten mi sluší.“), ale sem tam vyfotily i někoho ze spolucestujících, z nichž měly upřímnou srandu.

Poněkud je překvapilo, že kartu ve foťáku tak rychle vyplácaly („Všechno půjde na Facebook! Nic se nebude mazat!“), i jaly se fotit na mobilní telefony své i mladíka.

„Už se to objevilo na Facebooku, ta fotka!“ jásaly a snažily se přečíst komentář, který k jejich fotce někdo přidal, ale čtení jim dělalo trochu potíže.

„Jé, máš signál? Já nemám signál! T-Mobile tady nemá signál? V jaké jsme to díře? Někde před Kolínem?“

Vlastně byly jediné, kdo ve vlaku mluvil. Zato ony to vzaly za všechny. Jsme mladé, máme bujné poprsí (jak neopomněly několikrát zdůraznit, přičemž to bylo jen sádlo), snažily se vypadat vznešeně a moderně, ale ty minisukně jim prostě na ty velké zadky nesedly.

Inu ano, jsou mladé, hloupé a patří jim svět (pravda, v devatenácti už je to krapet na pováženou, ale dejme tomu). Je jim jedno, že jsou za buranky a vidlačky a jejich jediným cílem je kvalitně se opít (a nejen to).

Jen mne udivila ta závislost na on-line životě. Ta nutnost neustále všem sdělovat své nejniternější pocity, z nichž by se udělalo špatně i úchylákovi, fotit každý záchvěv své brvy či vlasu a hned to sdílet na Facebooku, jako kdyby šlo o něco strašně důležitého.

Ta neskutečná otevřenost, co se soukromí týče, přičemž nejde o nic, oč by druzí stáli a nějaké takové soukromí chtěli znát, nebo je dokonce poznat.

Nakonec asi nejrozumněji se zachoval můj čtyřletý syn, když na ně upřel vyčítavé oči a řekl: „Já bych chtěl spát, a vy mě rušíte!“

Naštěstí jsme vystupovali už v Kolíně. 

4. 8. 2012

Autor: Jan Lipšanský