Ach ty konce světa!

Magické datum pominulo a nevím, jak u vás, ale já ten den dostal maximálně rýmu. Otravné to bylo, ale člověk přece jen čekal víc.

To samé před 12 lety. To bylo samé Win2K, počítače byly ready pro Win2K, pořád se sliboval nějaký úžasný virus, který smaže v počítačích s přechodem na rok 2000 všechna data – a co se stalo?

Takhle je to se všemi konci světa. Už v roce 1000 lidé bláznili, samé povstání, rebelie, krve teklo – a vše zbytečně. Ve 14. století to samé, dokonce i Karel IV., jinak osvícený panovník, věřil, že svět končí. Nebo když se objevily komety, jéje, to už lidé viděli Armageddon, jenže bez Bruce Willise. Či zatmění Slunce, toho prý využívali různí šamani a kněží, aby k sobě více připoutali své ovečky.

Taková náboženská organizace Svědků Jehovových vyhlásila konec světa už několikrát – poprvé koncem 19. století, v roce 1897, a pak v letech 1914, 1925, a v roce 1975 to bylo skutečně husté, protože mnozí členové SJ se vypravili na nějakou horu čekat konec světa, připravili se – a zase nic. Také tehdy nastal největší odliv věřících.

V posledních letech ústředí Svědků Jehovových mluvilo o konci světa raději už hodně obecně – jako že generace roku 1914 se toho ještě dožije. No jo, ale generace roku 1914 tak nějak začíná vymírat, a tak ústředí přišlo s novou myšlenkou, že vlastně všichni jsme součástí této generace, takže datum konce světa se dá nyní libovolně posouvat.

Je to taková hezká lidská tradice, čekat konec světa. Co si od něj vlastně všichni slibují? Nejspíše to, že někdo nebo něco změní současné podmínky a poměry, které jednomu nevyhovují třeba z důvodu, že u koryt jsou psychopati, druhému, že je chudý, a třetímu proto, že už neprodávají zubní pastu Tutti Fruti.

Ale zkrátka – někdo něco udělá, něco se stane, změní, a zase bude ráj na zemi. Protože mnozí si představují, že konec světa rovná se vyřešení všech problémů, očistu, duchovní dimenze a tak. Proč ne? Nezní to špatně.

Problém je však v lidech. Mnozí jsou přesvědčeni, že problém je v těch druhých. Oni samotní žijí čestně, spravedlivě, ale ti druzí, ti jsou za všechen neřád zodpovědní. Typický sebeklam. Pokud nezačneme sami u sebe, a to i v drobnostech, ani transformace na úrovni třetí meditační vlny nám nepomůže.

Kde se v nás vlastně bere ta touha po katastrofách a ta fascinace? Vezměte si, že když měl virus zničit v roce 2000 všechny počítače a komplet internet, hned jsme měli v kinech možnost vidět širokoúhle ty nedozírné následky. Nu a nyní, kolik vzniklo filmů s magickou číslovkou 2012 v názvu, kde padala města, bortily se věže, propadala země, záplavy stíhaly záplavy...

Jako kdyby těch katastrof už tak nebylo dost. Každý den se na nás hrnou z televizních zpráv, z internetových deníků, jen víc a houšť! Kdyby lidé tyto negativní zprávy nesosali jako houba vodu, nikdo to nevysílá. Ale dejte vedle sebe televizní noviny jen s pozitivními zprávami, a pak ty s negativními, a je jasné, kolik lidí si vybere tu druhou variantu.

Konce světa jsou dány hlavně konci nás samotných jako osobností. Tu ubereme drobně ze svých morálních zásad, zde trochu podlezeme, zde trošku naostříme lokty, tady si sobecky urveme něco pro sebe. Dělají to všichni, no né? Přece nebudeme jako blbci stát opodál! Kdyby všichni skákali z Nuselského mostu, to už bychom si ale přece jen rozmysleli.

Nechci říkat, že každý svého štěstí strůjcem. Není to pravda. Často záleží na náhodě i dispozicích. Ale co se týká nás samotných, naší sebeúcty a sebereflexe, překonávání pýchy a namyšlenosti na sebe samé, to přece jde dělat vždy, hned teď. No né?

Jo, a co se toho termínu konec světa týká. Bible o tom mluví naprosto jasně. „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“

5. 1. 2013

Autor: Jan Lipšanský