Zkuste nechat jeden den mobil doma

Kam se hrabou adrenalinové sporty! Stačí nechat doma jeden den mobil a užijete si adrenalinu, až se divit budete...

Čistě technicky vzato a po pravdě jsem si mobil doma nezapomněl. Ale zapomněl jsem nabít baterku, takže mi chcípnul hned po odchodu z domova. Věřili byste, že v žádném nákupním centru ti darebové v prodejnách s mobilními telefony nemají veřejné nabíječky? U nás na poliklinice kdysi byl takový stojan O2, ale kde je tomu konec!

První, co mi začalo vadit, že sem nevěděl, kolik je hodin. Samozřejmě přibližně jsem věděl, ale byl jsem zvyklý co chvíli mobil vytáhnout a podívat se na displej. Takto jsem třeba věděl, že na tramvaj dojdu za sedm minut. Ta nejistota nyní mne poněkud znervózňovala.

Najednou si začnete všímat věcí, které jste už léta opomíjeli. Třeba nárožních hodin. Nebo že v tramvaji vepředu běží čas na displeji červeným písmem. Díváte se na zápěstí kolemjdoucích, pokud tedy mají hodinky, a snažíte se vyluštit poměr velké a malé ručičky k číslům.

Také jsem najednou neměl po ruce jízdní řád v mobilu, takže jsem trapně musel ke stojanu si jej přečíst. Řazené to měli hodně jinak, než v mé aplikaci, a nakonec jsem stejně zjistil, že koukám na neděli, místo na všední den. Ale to už mi tramvaj jela.

Jenže hned jsem si uvědomil, že není možné koupit lístek, když nemám mobil. Musel jsem tedy na další stanici vystoupit a jít si jeden koupit. Avšak – v té trafice lístky na MHD nevedli, takže jsem musel až na druhou stranu k poště, kde je druhá trafika. V té však nebrali karty, tudíž jsem musel opět ven, najít nějaký bankomat, vybrat hotovost a vrátit se s pětistovkou pro lístek.

Včas mi došlo, že si nebudu moct v tramvaji číst dál rozečtenou knihu od Součka, takže jsem si koupil noviny, Sport. Vadilo mi však, že nemohu kontrolovat e-maily a SMSky. Co když mi někdo píše něco důležitého? Nebo volá, že se něco stalo?

Závistivě jsem sledoval všechny kolem sebe, každý měl mobil v ruce jako nějaký modlitební mlýnek, ti movitější pak tablet nebo Kindle.

A pak taky ve městě ta nemožnost nafotit si rychle, co chci, a případně to rovnou odeslat. Poznámky jsem byl zvyklý psát do mobilu, a teď jsem hledal po kapsách kus otrhaného papíru a něco jako tužku.

Ale také jsem měl volat manželce ohledně jedné věci, a tehdy jsem se zcela ztratil. Mám si půjčit mobil od náhodného kolemjdoucího? To by mi přišlo trapné. Našel jsem jednu budku na mince, ale mincovník měla buď rozbitý, nebo ucpaný papírem od bezdomovců. Docela daleko jsem našel další budku, ale tu zase na nějaké karty, a ty se mi již nikde shánět nechtělo.

Poblíž by měla být pošta, kde se dalo volat z takových těch budek v řadě. Jenže když jsem se tam dokodrcal, interiér jsem již nepoznával, budky zmizely a službu volání už pošta nenabízela.

Večer doma jsem si připadal zničený. Abych ke svému překvapení zjistil, že jsem o nic nepřišel. E-maily na mne počkaly, a žádný nakonec nebyl tak důležitý, aby odpověď do večera nepočkala. Manželka, když jsem jí nezavolal, na tu domluvenou věc sama zapomněla, a já jí neměl to srdce ji připomínat.

Dokonce ani SMSky žádné nepřišly (kromě jedné reklamní, tedy zbytečné), a měl jsem zmeškané jen dva hovory. Jeden z neznámého čísla a podle databáze na internetu patřící nějaké pochybné firmě s pochybnými průzkumy, a druhou z práce.

Ta byla z doby, kdy jsem hledal budku, takže se možná chtěli zeptat, zda přijdu nebo mám zpoždění. Hezké od nich, že na mne mysleli. (Až druhý den jsem se dozvěděl, že si nikdo nevšiml, že jsem přišel později, a že tlačítko s voláním kolega stiskl omylem.)

Od té doby si jednou za čas dám od mobilu odtučňovací kúru. Nevěřili byste, jaký je to v dnešní době adrenalinový sport.

26. 1. 2013

Autor: Jan Lipšanský