Je pozdě na hlasitou hudbu, když nemá v kom znít...

Tak zní text jedné písničky skupiny Fleret. Vybavila se mi, když jsem tuhle na YouTube zhlédl dokument o české krajině.

Nevím, jak se přesně ten dokument jmenoval, ale odborníkem, který krajinou provázel, byl pan Václav Cílek. Poukazoval na to, že ráz krajiny se mění, neb se měníme my. Kdysi vedly kolem vesnic a městeček cestičky. V polích, lesích, parcích. Dnes tudy cestičky nevedou. Jsou zarostlé, a vesnicí nebo městečkem vede silnice.

Kolik podobných změn se událo během nedávné doby! Díky developerským aktivitám, jež asi vynášejí hodně peněz nejen developerům, ale i mnoha starostům různých městských částí, zanikly plácky, kam se chodíval hrát fotbal, zanikly louky, na něž se v létě dalo lehnout, a pokud nezanikly, stejně si na ně nelehnete, protože byste byli od psích exkrementů.

Někteří lidé, když potřebují nakoupit, vlezou do auta, ujedou sedm set metrů, projdou se supermarketem, nákup naloží do auta, a opět těch 700 metrů sjedou zpět. Přitom kdyby šli třeba tím lesíkem, jenž k supermarketu od jejich domu vede, mají to jen asi 500 metrů, a ještě se projdou mezi stromy.

Tak mám někdy dojem, že jsme si všechno tak zjednodušili, až jsme se stali sami jednoduchými. Abychom uspořili čas, máme mikrovlnky, pračky, auta, myčky nádobí, a ti movitější z nás služky. Uspořený čas trávíme u internetu, u televize, a ti mladší se chodí sjíždět do nonstop kasin a nočních klubů.

Není divu, že takový člověk pak pohlíží na jiné lidi svrchu. Třeba na ty, co nevolili prezidenta podle jeho gusta. Znáte přece tu dnes neustále používanou větu, že kdo volil Zemana, je lůzr, nemakačenko, lenoch, zemědělec, a inteligence moc nepobral? Tak mluví lidé, kteří musejí sjet pro nákup autem na strašnou vzdálenost sedmi set metrů a na Facebooku vás otravují hláškami, abyste se přidali k nějaké hře.

Byl jsem tuhle s dětmi u rodičů v takové malé vesničce u Brna a zašel jsem navštívit kamaráda. Venkovana, jak by řekl některý ten zjednodušený člověk. Taková ta řekněme vesnická rodina, což ale nemyslím nijak pejorativně, a kamarád mi začal nabízet kafe. Doma mám espresso mašinku, používám jednodruhové arabiky. Takže když mi nabídl rozpustnou kávu nebo turka, zatrnulo mi hodně.

Ale on pokračoval a nabídl mi espresso. A skutečně v úzké chodbičce u koupelny měl na stolku espresso s mlýnkem, kam nasypal zrnkovou kávu, vysvětlil mi rozdíly mezi arabikou a robustou, pomletou kávu nechal nahřát, nahřál i šálky, poučil mne, že vodu z vodovodu nelze používat a že oni mají odvápňovač, ukázal mi nastavení na různě hrubá mletí kávy, a pak mi udělal skutečné espresso!

Ve chvíli, kdy jsem v kuchyni s výhledem na zemědělský dvůr v duchu ještě žasnul, přišel jeho syn Filip, nalil do šejkru dvě deci mléka, hodil tam trochu ledu, kávu, dvě minuty šejkroval, a pak mi nabídl k ochutnání frappé! Mimochodem, vynikající.

Aby těch kávových překvapení nebylo dost, zavedl mne Honza do sklepa, kde kamarádce, jíž zkrachovala kavárna, uschoval dvoumetrovou červenou espresso mašinu Hausbrandt, z níž jsem byl zcela u vytržení! Jen jsme pak s dětmi týden byli nemocní, a moje mamka měla doma maximálně Jihlavanku...

Ale co tím chci říct, že člověk nemá podceňovat lidi, které nezná, v životě neviděl a jestli, tak z rychlíku. Nedá se paušalizovat. Jiný můj kamarád z této vesnice je uznávaným odborníkem na opravy starých varhan v kostelích a rozhovor s ním mi otevřel další obzory.

Rozhodně mně návštěva kamarádů v té malé vesničce dala víc, než rozhovory v hlavním městě se zjednodušenými lidmi. Tito lidé mají totiž i zjednodušené vnímání světa – tady jsme my, kulturní a společenská elita národa, a tam jsou ti vidláci, co volili Zemana. Hodně vysokoškolsky vzdělaných lidí se mi snaží dokazovat, že kdo volil Zemana, má nízké IQ, aniž by se pozastavil nad nesmyslností a paušalizací takového výroku.

Elita navíc umí používat internet, chytré telefony a různé aplikace v něm – to vidláci také neumějí. Že to není pravda, o tom jsem psal už nedávno. I osmdesátileté babičky umějí používat a používají internet, foťák v mobilu nebo Facebook.

Tohle dělení používají i v médiích, v novinách, o nichž si jeden donedávna myslel, že alespoň trochu mají všech pět pohromadě. Nemají. Jako za dob komunismu hledají třídního nepřítele, a tím jsou vidláci, a na druhé straně zcela nereálně adorují různé politické postavy, o nichž by dítě řeklo, že král je nahý.

A tak zatímco média pilně pracují na rozdělení společnosti na elitu a vidláky, aniž by si uvědomili, jak medvědí službu tím celému státu dělají, nadále zarůstají cestičky kolem našich vesnic a městeček, nadále zanikají plácky na fotbal, a pokud jsou, tak ve městech na ně nikdo ten fotbal hrát nechodí. Maximálně tam v pátek po půlnoci najdete zfetovanou mládež se smartphonem v ruce.

A přitom je to celé jen o toleranci a o tom uznat, že se mohu mýlit a že nejsem nejdokonalejší. Člověk, který se nedokáže zasmát sám sobě, který nedokáže použít selský rozum, je ztracen. „Zbývá, zbývá zavřít part / futrál zabalit / je pozdě na hlasitou hudbu, / když nemá v kom znít.“

Pozdě na hlasitou hudbu

Hudba: Zdeněk Hrachový
Text: Jan Mrlík
Album: Z hůry dané

Venku padá déšť,

přichází psí čas,

struny z oceli dávno vlhkem reziví,

lehký nezájem,

klíčí někde v nás,

slova od řečí už nikdo nedělí.

Světla z tančíren,

vpíjí pukliny stěn,

ti, co chtěli znát víc, už se neptají,

razí do očí,

odlesk zlacených scén,

když kostky ledu ve sklenicích cinkají.

Ref:

Tak běž raději spát,

pozdě zdá se být,

poslední verš můžeš přejít mlčením,

zbývá, zbývá zavřít part,

futrál zabalit,

je pozdě na hlasitou hudbu,

když nemá v kom znít.

Život otvírá krám,

podomní obchodník,

musíš brát jen to, co na stůl vyloží,

a pak vyplnit sám,

vlezlý dotazník,

nejde škrtnout všechno, co se nehodí.

Trochu zhrbený,

s malou úklonou,

za hrst mincí koupíš štěstí pod rukou,

jeden malý díl,

z druhé volby snů,

část pravdy s pár let prošlou zárukou.

Ref: Tak běž ...

9. 3. 2013

Autor: Jan Lipšanský