Abychom se nemuseli zvednout z křesla...

Uvědomil jsem si to teprve nedávno, když jsem zahlédl několik dovozových aut z jednoho obchodu s potravinami. Něco s námi není v pořádku.

Začalo to McDrivy. Nutnost vystoupit a popojít alespoň padesát kroků byla pravděpodobně nad síly mnoha lidí. A tak vznikly obslužné pulty pro řidiče aut, kteří z toho auta nemuseli vystoupit. Vše dostali rovnou do okénka, včetně držáku na pití.

S rozvojem internetu a internetových obchodů si přišli na své i alternativní dopravci zboží, kteří začali konkurovat České poště a začali zavážet zboží přímo do firem a domácností.

Nu a nyní už dokonce není nutno ani chodit nakupovat potraviny – existuje několik firem a jeden docela známý supermarket, kteří vám dovezou nákup potravin až domů. Možná snad dokonce vyvezou do vašeho patra a naskládají do ledničky. Tyhle detaily už neznám.

Každopádně jde o to, že pár lidí se snaží, aby zbývající lidé nemuseli hnout zadnicí z křesla. Vůbec to vypadá, jako bychom nejraději měli pod tím křeslem zabudované WC, abychom ani tam nemuseli chodit. Jako nic proti virtuálnímu světu a dovážkám. Často to pomůže, zvláště když si objednáte něco, co běžně nebývá k mání. Nebo když nemáte zrovna cestu kolem jedné z mála pražíren kávy, abyste si ji koupili do espressa.

Ale přece jenom, nepřeháníme to občas? Čeho všeho jsme schopni a ochotni se vzdát, jen abychom mohli sedět 24 hodin u počítače a nikam se nehnout? Nebo maximálně sedneme do auta a odvezeme psa vyčůrat se někam k zeleni, a pak honem zpět.

Není to tak dávno, co lidé jezdili na čundry a trampy. Kdepak dneska jsou podobní čundráci? Každý vytáhne GPS a jede maximálně do supermarketu, nebo spíše dnes do McDrivu. Táborák? Cha, leda tak na zahradě na grilu. Pokud nám stihnou dovézt klobásky.

Nějak jsme díky těm moderním technologiím zlenivěli. Což není dobře. Člověk si vždycky dokázal potřebné věci vybojovat. Nemusí jít hned o mamuta. Stačilo třeba hledat relevantní informace k bakalářské práci v době, kdy neexistovala Wikipedie a bylo nutné zajít do knihovny. Často i několikrát.

Vývoj člověka šel kupředu jen díky výzvám a jejich překonávání. Kdyby Kryštof Kolumbus měl přístup ke Google Earth, nikam nejezdí a nic neobjevuje. Kdyby si Fleming nechal vozit materiál z e-shopu, nikdy by neobjevil penicilin.

Jistě, vznikají nové vynálezy. Ale k čemu? Zase jenom pro hraní si a zábavu, odvádění pozornosti. Kdo se nebaví, jako by nežil.

Lidstvo po celé věky zkoumalo svět kolem sebe, analyzovalo, zkoušelo, vymýšlelo, vynalézalo, objevovalo. V poslední době zakrnělo.

Poněkud to připomíná Ládínka Smolíka, kterého na jedné planetě neustále krmili a drbali za uchem, až se mu domů na Zemi nechtělo.

Možná k tomu směřujeme. Abychom nemuseli udělat krok, budeme si najímat jiné firmy, jež nás přijdou nakrmit – a běda, jak nebude krmič u nás doma přesně ve 12! Hned podáme stížnost!

Nebo nám také podobná námezdná síla může jezdit utírat pozadí po velké potřebě, abychom se nenamáhali při hraní nějaké hry na tabletu. Co na tom, že to spíše připomíná starost o nemohoucí v hospicu? Holt, svět elektroniky a moderních udělátek je takový.

Ale přece jen ruku na srdce – nejsme přes všechny výdobytky moderní elektronické doby skutečně tak trochu nemohoucí? Skutečně nás tak obtěžuje udělat padesát kroků? Dojít si do krámu nakoupit? Něco si sami uvařit?

Nepřipravujeme se tak o něco, co bylo vlastní lidstvu od prvopočátku věků?

4. 5. 2013

Autor: Jan Lipšanský