Povodně a multimédia

Jestli se něco o letošních povodních podařilo dokázat, tak skutečnost, že média a úřady jsou ve využití moderních technologií sto let za vynálezem televize.

V době, kdy existuje Twitter, Facebook, Skype nebo ICQ, domlouvají se lidé z jednoho břehu Vltavy s lidmi z druhého břehu div ne vysláním kurýra. Jen tak se může stát, že na Praze 5 čekají dobrovolníci na protipovodňové zábrany, ale z magistrátu jim navzdory slibu nic neposílají.

Nebo když šéf celého povodí Labe netuší, jaká je aktuální situace a mlží, až je to trapné. Zatímco jinde si starostové stěžují, že neexistuje komunikace s nějakým ústředím, že chybí koordinace, nebo že dokonce jejich obce nikoho nezajímají.

Snad jedině Česká televize měla snahu, když zapojila svého „experta na moderní média“ (nebo jak tuto vznešenou funkci nazvali). Jeho role spočívala v tom, že celý den projížděl Facebook a Twitter a jednou za čas ukázal pár fotek, které zde našel, z postižených oblastí.

Sympatickým byl projekt krizové mapy, s níž Česká televize také přišla a kam lidé mohli nahrát své fotky včetně popisu a zadání lokace. Jenže pro velkou vytíženost server neustále padal, někdy nefungoval celé minuty.

Jenže jinak pro své speciální zpravodajství Česká televize používala jen pár záběrů, stále točených dokolečka. Třeba při jakýchkoliv zprávách o zpoždění vlaků nebo práci na železnici běžely ty samé záběry nádraží v Kolíně – a to dokonce ještě ve středu, i když vznikly v pondělí.

Nebo se mluvilo o evakuaci obyvatel Zbraslavi a Modřan a o situaci zde. Avšak místo záběrů z těchto míst se divákům dostaly provařené a stokrát viděné záběry z Kampy. Přitom do krizové mapy lidé nahrávali i videa. Stačilo jen sáhnout a vzít! Nestalo se.

Na Nově si opět tradičně povodně spletli se silvestrovskou šou. A tak reportéři dělali nemožné psí kusy, jen aby vypadali zajímavě, a když už asi pátý reportér stál v holinkách pár metrů od břehu ve vodě, bylo to spíše trapné.

Přijde mi zvláštní ta nekoordinovanost, co se komunikace týče. Tolik moderních komunikačních prostředků existuje, na místech stály dokonce reportážní vozy, a přitom starostové nevěděli, kdy bude voda kulminovat, jaká se čeká výška hladiny, že někdo plánuje vypouštět přehradu (s čímž by v dané situaci nesouhlasili), jaká je situace na přilehlých tocích, jaké se chystají další kroky.

Snad jedině v pražské zoologické zahradě pochopili, že jim nikdo nepomůže – a protipovodňové zábrany jim skutečně rovněž nedorazily – a odstěhovali zahradu co nejvýše nad úroveň hladiny. Až se budou chtít v ZOO nějací politikové fotit pro rádoby charitativní akci, mělo by si na tuto situaci její vedení vzpomenout a politiky hnát potěhem.

Přitom už dávno mohl být nějaký centrální server, kde by se shromažďovaly veškeré přístupné a aktuální informace – umožňuje to kdejaké technologické řešení pro vodohospodářství. Dokonce s 3D výstupy. Stačilo by využít třeba Smart 3D od Intergraphu nebo InfoNet od Innovyze, případně další řešení.

Tyto technologie umožňují dokonce mobilní komunikaci a mobilní sběr dat, jež se automaticky synchronizují s centrálním serverem, aby každý účastník měl co nejaktuálnější informace.

Umožňují dokonce předvídat, jak bude vypadat průtok, vylití řek z břehů a simulovat jednotlivé varianty – a podle nich se zařídit a evakuovat včas obyvatele.

Celé povodně ve vší odhalené ošklivosti ukázaly technologické problémy v ČR. Zatímco podezřelé firmy vytvářejí nefungující centrální registry vozidel nebo plátců daně, zatímco na úřadech nefungují datové schránky, tak svět nám utíká.

Místo, aby se implementovaly skutečně potřebné technologie, pár kamarádů nebo příbuzných, kteří si založili firmu včera v hospodě, vytváří cosi, čemu nerozumí, a podle toho to pak dopadne.

Jenže když už se tím riskují i lidské životy, jako nyní při povodních, není to žádná legrace. Kamarádi a příbuzní sice možná mají miliardy ze státního rozpočtu na svých kontech, ale v reálu to znamená nefunkčnost, nekoordinovanost – a hazard právě s životy obyvatel této země.

A to je ta hranice, kdy se ze zlodějů mohou takto na dálku stát vrazi.

8. 6. 2013

Autor: Jan Lipšanský