Lepší je být chudý a žádná celebrita

Docela by mne zajímalo, proč tajné služby celého světa sledují různé lidi a dělají odposlechy. Dobře, pochopil bych to u vysokých činitelů a politiků, možná herců a zpěváků. Ale proč by někdo měl sledovat různé nýmandy, jakým jsem třeba já?

Nehledě na to, že v dnešním světě vlastně ani nevíte, koho sledujete. Co člověk, na toho jiné pohledy. Podívejte se na českou politickou scénu – Zeman je podle médií alkoholik, podle politologů schopný politik, Schwarzenberg je podle jedněch noblesní džentlmen, podle jiných alkoholik s Alzheimerem.

Stejně tak kdyby někdo sledoval mne a konverzaci o mé nicotné maličkosti. Úplně jiný dojem by získal z chatů mé manželky (nešika, všechno mu trvá roky...), a zcela jiný třeba z mého oficiálního CV v pracovní agentuře (kde člověk vytáhne na světlo i to prezidentování ve Varech, jak jsem o něm psal posledně).

Sám jsem z toho občas zmatený. Jaký vlastně jsem? A znám lidi kolem sebe? Co o nich vlastně vím? Píšeme si, povídáme si, ale nikdy bych o nikom nedokázal říct, že ho dokonale znám.

A věřím tomu, že bych se o nich nedozvěděl víc, ani kdybych je sledoval. Možná bych o někom zjistil, že má problém s prostatou, o jiné, že má problém s početím dítěte, o dalších, jaké mají problémy v zaměstnání. Ale celkově bych nevěděl nic.

O některých věcech totiž normální člověk nepíše ani na Facebook. O svých náladách, depresích, strachu ze smrti, metafyzičnu, skrytých myšlenkách. Od toho se jim právě říká skryté...

Tak jistě, najdou se magoři, kteří na Facebook dají i podobné myšlenky, ale těm schází pud sebezáchovy a pud soukromí.

Nehledě na to, že podobným exhibicionistům podobné myšlenky ani nejde věřit, protože jde většinou o pózu, stylizaci. Což je o to markantnější, jestliže se podobné pseudohluboké pseudomyšlenky objeví vedle údaje, jak dlouhý penis či vagínu dotyčný / dotyčná má.

Podobné pseudomyšlenky nám rovněž vtloukají do hlavy další lidé bez pudu soukromí i ve vlacích, tramvajích a autobusech, na ulicích. Spoustu intimních detailů vykřikují do světa, aniž je napadne, že kolem nich jsou další lidé, a kupodivu ne hluší.

Tuhle jsem o jednom pánovi během pár chvil zjistil – aniž bych o to stál – jeho telefonní číslo, e-mail, číslo bot, rodinný stav a majetkové poměry. A u jedné slečny ve vlaku podle té novinky Coca Coly by nebylo těžké oslovit ji rovnou jménem.

Vždyť ani není nutné někoho sledovat – my na sebe vykecáme všechno. A rádi. Orwell by se divil. Ale to je už stará, známá úvaha, to jen opakuji pro pořádek.

Když si představím ty ohromné serverovny, kde se ukládají data o telefonátech, e-mailech, Skype komunikaci z celého světa, pořád mi to přijde jako zbytečné plýtvání materiálem. Nač to všechno? Aby mi nakonec nabídli levnější mýdlo nebo špagety v supermarketu, kam statisticky chodím nakupovat nejčastěji?

V současné době to přece postrádá význam. V době, kdy jedno procento nejbohatších lidí ovládá planetu, zatímco většina nemá co do úst a dále vykořisťovat nejde. Proto také ta krize, že?

Nabízejte úžasné pojistky, hypotéky, nádobí, sady na malování, choppery na zeleninu, když lidé na ně prostě nemají. Jsou z tohoto pohledu chudí, nezajímaví. Lepší je být chudý a žádná celebrita.

A jak jsem už psal, ani soustavným sledováním někoho o něm nebudu nic vědět. Někteří lidé dokonce mají sami v sobě zmatek, nevědí, čí jsou, jak se říká.

Jsou lidé, kteří ani ve čtyřiceti nevyrostli z puberty a chovají se jak namyšlení fracci. Jsou lidé, kteří nejsou ani ryba, ani rak, a názory mění podle toho, jak je mění vydavatel denního tisku, jenž čtou.

Existují lidé povrchní, kterým stačí titulky v Blesku, aby si hráli na všeználky a brouky Pytlíky. Jsou lidé studovaní a inteligentní, kterým chybí emoční kvocient. Jsou lidé naivní, bez rozhledu, namyšlení, arogantní. Sami zkrátka nevědí, čím nebo dokonce kým jsou. Nebo to tuší, ale odmítají si to přiznat.

Často člověk lže sám sobě a rád žije v nějaké iluzi o sobě, protože přiznat si pravdu by znamenalo bolestné účtování s dosavadním životem a dosavadními vztahy. Člověk si třeba za tu dobu kolem sebe vytvořil skupinku těch, kteří mu pochvalně tleskají, že by dost nerad slyšel upřímnou kritiku.

Takoví chlapi v krizi středního věku nebo ženy po přechodu, to je to samé. Najednou si nevěří, neví, kudy kam a proč. Dosavadní svět se pomalu ztrácí, a to, co je před nimi, nabízí mnohé, ale nic z toho už nevypadá příliš lákavě.

A ještě ke všemu se lidé mění. Přece jen jinak člověk přemýšlí a jedná v patnácti, pětadvaceti, a jinak v padesáti.

Jestli nás tajné služby sledují, možná mají i záznamy dvacet let staré – pokud jim na to stačí kapacitou úložiště dat. Možná by bylo zajímavé do takových záznamů nahlédnout. Zda bychom toho člověka z před dvaceti lety poznali.

Ba ne, všechna ta údajná sledování a Echelon a Nagyová apod. jsou k ničemu. Jejich praktické využití je u většiny obyvatelstva nulové. Čím by mne mohli kompromitovat? Že nezvedám prkýnko na záchodě? Že jsem závislý na kafi? Čím by mohli kompromitovat vás? Že si dáte po obědě čtyři půllitry piva?

Lepší je být chudý a žádná celebrita. Pak jste totiž každému ukradení. Kromě vás samotných a vašich nejbližších. Těch, kterým na vás skutečně záleží, i když vás občas zkritizují.

6. 7. 2013

Autor: Jan Lipšanský