Žena z metra a plíživá ztráta pravidel

Přes Facebook a YouTube se přehnala vlna – video z pražského metra, kde nějaká paní sprostě nadává všem okolo, nenechalo nikoho klidným, ani televizi Nova. Následné reakce ale odhalují obecnější problém.

Pozvolna, kousek po kousku, si ukrajujeme na svých právech. Vezměte si třeba češtinu. Nejdříve se prohlásilo, že na internetu a při chatování nebo při psaní komentářů pod články není potřeba být tak punktlich, co se češtiny týče. Vedlo to k tomu, že dnes se běžně objevují pravopisné chyby na titulních stránkách novin a časopisů, nebo při televizním vysílání.

Sem tam si někdo s autem zajel k domovnímu vchodu, když stěhoval almaru nebo ledničku, posléze sem zajel s nákupem, a všichni byli tolerantní, ačkoliv dopravní předpisy zakazují jízdu aut po chodníku. Dnes je naprosto samozřejmé, že auta parkují na chodnících, na přechodech – a lidem je jedno, že jsou jejich práva omezena. A že je to proti předpisům, to je jedno i policistům, kteří sem náhodou zabloudí.

A nyní se objevilo na všech sociálních sítích – a dokonce i ve zprávách televize Nova (jak tohle mimochodem patří do zpravodajství?) – video se sprostou paní v metru a vzbudilo velkou diskuzi. Našli se mnozí, kteří paní – podle těch flašek v tašce evidentně s kladným vztahem k alkoholu – hájili, bylo jim jí líto, a odsoudili cestující, kteří ženu vyloučili z přepravy. Přitom ti lidé jen – konečně – začali hájit svá práva.

Existují (nejen) v tomto státě určitá pravidla. Nikdo je nedodržuje, nikdo není postihován. Hodně lidem to ale vadí. Tahle scénka z metra je jen mikroskopický odraz české reality. Existují platná pravidla, podle kterých by metrem, autobusy a tramvajemi neměli jezdit bezdomovci a opilci, pokud nedodržují dopravní řád – jako že nedodržují. Ale na ta pravidla nikdo nedohlíží.

Lidé, kteří ale poctivě platí nemalou částku za předplatné kupóny a opencard, však za tyto své peníze vyžadují deklarovaný standard. Pokud výkonná moc není schopná se postarat o dodržování pravidel, berou lidi nejen v metru, ale na celém světě, zákon do svých rukou. Ať se to komu líbí, nebo ne. Ti, kteří hájí opilou paní, si neuvědomují ani náznakem, že mají nějaká práva i ti cestující!

Je to otázkou priorit. Nechápu, jak někdo může obhajovat pseudodemokracii, aniž by předtím začal hájit demokratické principy. Demokracie skutečně neznamená, že všichni mohou dělat vše. Tomu se říká anarchie. Pokud budeme obhajovat ty, kteří primárně porušují předpisy (zde opilá žena), a nebudeme se zabývat tím, jaká práva mají ostatní cestující, není to o demokracii, ale anarchii.

Kolikrát jste se setkali sami s tím, že někdo nedodržuje pravidla nebo předpisy? Lidé by neměli venčit kromě vyhrazených ploch své miláčky bez vodítka. Měli by po nich uklízet výkaly. Cyklisté by měli jezdit jen po silnicích, a na chodnících, když už po nich musejí jet, dát přednost chodcům. Tak jsme si zvykli na postupnou a plíživou degeneraci pravidel, že už nám naopak přijde normální a běžné, když se pravidla nedodržují. Samozřejmě jen do chvíle, než někdo začne omezovat mne osobně.

Přitom pravidla nevznikla náhodně. Kdyby každý psal česky, jak ho napadne, nebudou mu druzí rozumět, nebudeme si rozumět navzájem. Pravidla platí i v přírodě. Nemůžete zeleninu nejdřív sklízet a pak zasadit semínko. Pravidla platí i v běžných lidských činnostech jako třeba vaření. Vařit krupičnou kaši tak, že do rozpáleného hrnce nasypete nejdříve krupici a pak ji pomaličku budete zalévat mlékem, to je nesmysl.

Pravidla existují i pro vaření zeleného čaje – když ho budete louhovat déle jak dvě minuty, bude prostě hořký. Podobně espresso (myšleno skutečné espresso, piccolo neexistuje) – má přesně daný objem (30 – 40 ml) a čas extrakce (20 – 25 sekund). Jinak se do něho uvolní nezdravé látky.

Případně když hrajete nějakou hru – bez pravidel by někdo mohl sebrat krále prvním tahem, bez pravidel by se ve fotbale běžně hrálo rukou. Což by asi divákům – překvapivě – vadilo. Ale v životě nám to nějak vadit přestává.

A když se pak objeví skupina lidí, které vadí, že se nedodržují pravidla hry, že někdo obrazně řečeno hraje ve fotbale rukou, a když začne hájit svá práva, ozvou se pseudodemokraté, jimž je líto alkoholičky a odsoudí cestující jako netolerantní.

Kde jsou ale hranice takové tolerance?

Už takhle je velmi nepříjemné, pokud do vozu tramvaje nastoupí bezdomovec bez lístku, který dělá potřebu do svých kalhot, ale nemá potřebu ty kalhoty měnit.

Nejvíce mne na tom ale osobně děsí ta plíživost. Nejprve jsme tolerantní k drobnostem, mávneme nad tím rukou. Přece nejsme žádní puntičkáři upjatí. Pak přijde další drobný ústupek, další, a nakonec nestačíme koukat.

Jen si vzpomeňte, jak vypadal Facebook před třemi lety, a jak dnes. Přibyly rubriky zaměstnání, kde se fotily vaše fotografie, práskněte, kdo je na fotkách, kdy a kde jste se narodili a kde jste se před minutou pohybovali – a najednou člověk kouká, že ten Facebook na něho ví ouplně všechno a že je zavalen spoustou nevyžádané reklamy.

Jenže stejně tak je to v životě – jsme tolerantní k zlořádům kolem nás, protože nás naučili, že být tolerantní je známka jakési vyspělosti člověka. Kdo je však tolerantní k nám?

A tak si necháme skákat po hlavě a ještě nám přijde trapné, když zdvořile prosíme řidiče, aby z toho přechodu kousek popojel, abychom mohli přejít, a necháme si vynadat do blbců, protože co zrovna teď lezeme na přechod, když tam pan řidič potřebuje zrovna teď zajet a stát.

Rušíme si plíživě pravidla, a ještě si tomu sami tleskáme. Koneckonců, v tom fotbale by hraní rukou asi většině lidí bylo jedno. Ale v reálném životě časem lidem jedno nebude, když stále více budou jejich práva omezována.

Protože svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A nechat si skákat po hlavě těmi, kdo nedodržují pravidla, není žádná známka vyspělosti člověka. Natož demokracie.

21. 9. 2013

Autor: Jan Lipšanský