Ve středověku měli pomalý internet

Existovaly dva důvody pro vznik ARPANEtu a potažmo nakonec internetu jakožto média. Jeden důvod byl samozřejmě vojenský. Druhý pak akademický.

Když pomineme ony první důvody, díky nimž ale vlastně vznikly také GPS a navigace, což se vojsku a armádě tehdy i dnes rozhodně velmi hodilo, byl zde ještě takový bohulibý záměr. Propojit mezi sebou univerzity.

Víte, jako že by profesoři a studenti spolupracovali na dálku na různých výzkumných, samozřejmě nevojenských, projektech, sdíleli by data, domlouvali se na dálku, vedli debaty.

Prostě 50. léta. Rusové začali s prvními Sputniky, Lajka někde v kosmu štěkala na komety, tož Američané měli táhnout za jeden provaz, aby ty jejich technologie taky k něčemu vypadaly.

Pozůstatkem z té doby je třeba Telnet, který zavilí nadšenci ještě dnes používají (komunikace se nedá totiž tak dobře vysledovat), ale přece jenom 80. léta hodně ubrala z prvotního principu, zvláště ve chvíli, kdy někoho napadlo, že by se globální síť dala dát nějaká zábava a vybírat za to prachy.

Od poznání se zájem přesunul k hrám a k tomu, čemu nesprávně říkáme sociální sítě, místo společenské sítě, a jak jsem psal nedávno, nikdo už vlastně na internetu nějaké vzdělání nebo ponaučení nehledá.

Protože ale zde všechno již jednou bylo a vše má své předchůdce – autům předcházely povozy a kočáry, těm třeba zase nosítka, místo ledniček se dávaly kusy ledu do sklepů, místo televize se koukalo do krbu apod. – napadlo mne tedy zamyslet se, co bylo předchůdcem internetu. Jak si lidé sdělovali zprávy?

Jistě, byly tu extrémní možnosti, kdy jste třeba mohli vyslat zdatného Feidippida, aby zprávu o vítězství Athéňánů nad Peršany odklusal povědět z Marathónu do 40 km vzdálených Athén. Ale popravdě řečeno, vzhledem k tomu, že podle legendy běžec hned po předání vzkazu zemřel vyčerpáním, měli byste asi pro každý vzkaz příliš velkou spotřebu lidského materiálu. S tím by vám časem nepomohl ani tehdejší odborník na human resources, protože by nebylo po nějakém 250 000. vzkazu kde brát.

Indiáni byli jiní koumáci – ti rozdělali oheň a dávali kouřové signály. Což se sice v prériích a na pouštích provozuje poměrně spolehlivě, pokud tedy mají kolegové na druhé straně překladač signálů do hovorové řeči, ale v horách nebo lesích je to prakticky nepoužitelné. Ne že by kouř nešlo odeslat, ale s příjmem by byl jistý problém.

Asi nejspolehlivějšího předchůdce internetu tak zdokonalil až středověk. Říkalo se tomu tehdy trubadúři, a když panstvo přešlo z nehostinných a studených hradů na poněkud snadněji vytopitelné zámky, nahradili je krajánci a potulní řemeslníci.

Jen šlo o poměrně pomalý internet. Kam se hrabe dial-up! 8 kb/s je pořád ještě velká rychlost oproti trubadúrům a krajánkům, kteří, pokud neměli vůz nebo koně, museli pěšky průměrnou rychlostí 1,67 metru za sekundu. Rychlejší internet měli jen vládcové – ti posílali své posly na rychlých koních, ale ani ti by dial-up nedohnali.

Na jedné straně země tedy trubadúři posbírali informace, na druhé je předali dál. Dokonce i ta zábava se u této verze internetu našla – trubadúři pak u večerní hostiny pánům zazpívali, některé dokonce učili hrát, zpívat nebi skládat písně. Jako třeba českého krále Václava II.

Celý tento předchůdce internetu měl jednu výhodu – v podstatě neexistoval FUP. Teoreticky. Když trubadúři či krajánci vypověděli, co znali, viděli a slyšeli, i zde se zdroj informací zastavil.

Prý kdysi existovaly i další lokální odrůdy pre-internetu. Například halekačky. Využívalo se to hodně v horách. Na jednom kopci pásl Jano ovce, na druhém Eržika tři voly, a tak na sebe halekali něco ve stylu, jak se pase, zajdem na škopek apod. Facebook hadra.

Jinde si prý posílali psaníčka po vodě. Rychlost proměnlivá, ztráta informací vysoká, protože se papír, mrška, ve vodě promočil.

Australští domorodci místo halekání používali bzučák – určitě jste to viděli ve filmu Krokodýl Dundee. Na provázku roztočená destička dělá zajímavý zvuk, a záleží, jak s ní točíte, aby se zvuk mohl různě měnit a podobně jako u kouřových signálů něco sdělovat. I zde však byla slovní zásoba poněkud omezená.

Jistá Jelena Petrovna Blavatská v 19. století tvrdila, že je možné se dorozumívat i telepaticky. Ale jestli jí na to odmítli dát patent či co, nějak rozšířeněji tato forma dodnes nefunguje, a dost možná ani nefungovala. Nebo si možná jen lidé nechtěli nechat lézt do hlavy jiné lidi. Kdoví, co by tam ještě našli!

A tak za nejdůstojnějšího předchůdce současného internetu považuji holuby. Holubí pošta fungovala po staletí, a pokud jste našli schopného ptáčníka, který holuby dobře vycvičil, jela tahle informační síť spolehlivě, poměrně rychle, dokonce v utajení (kdekterý špión takhle posílal zprávy o stavu nepřátelských vojsk).  

Rychlost poštovního holuba je 80 - 100 km / hod. a za den zvládne uletět 1 000 km. Když mu na nohu přivážete 32GB fleshku a pošlete třeba z Brna do Prahy, může se stát, že přenese data rychleji, než vy na free účtu stáhnete jeden 1GB film z Uloz.to. Proto bych předchůdce internetu ani dnes raději nepodceňoval.

12. 10. 2013

Autor: Jan Lipšanský