Přátelé z Facebooku tváří v tvář

Manželka mého kamaráda jednou k jeho oslavě narozenin vymyslela velmi chytrou věc – sezvala na tuto oslavu i všechny jeho kamarády ze sociálních sítí.

Byl jsem tuhle pozván na oslavu narozenin kamaráda. Vzal jsem s sebou i našeho Honzíka, on má podobné trachtace rád, a to ještě netušil, že v prostorách komunitního centra bude dokonce raut, protože rauty má ještě raději.

Kdysi jsme takto jeli do Jičína na vyhlašování nějakých literárních cen, prošel jsem s ním Rumcajsovo muzeum, hřiště pod věží, náměstí, sochu draka jsme viděli, ale on si stejně nejvíce pamatoval raut i v místní knihovně, když se během přestávky podávaly koláčky.

Ale zpět k narozeninové oslavě – byla vydařená, sešlo se hodně lidí, a někteří mi dokonce přišli povědomí. Říkal jsem si,m že bych je mě znát. I přitočil jsem se ve vhodné chvíli k oslavenci, abych se na některé ty známé obličeje pozeptal.

„Moje žena pozvala všechny lidi z mých sociálních sítí, nejen z Facebooku,“ řekl mi kamarád. „Mělo to být pro mne takové překvapení.“

Najednou jsem ty obličeje začal poznávat. Ano, tohle je pan Ptáček! Dobrý den, jak se máte, co děláte? A co já dělám? Oba jsme se pohybovali v oblasti technologií, každý pro jinou firmu, ale měli jsme si o čem povídat.

A tamhle ta paní, není to Andrea? Byla to Andrea. Prohodili jsme pár slov. Podruhé – a nejen virtuálně, ale naživo – jsem se seznámil ještě s jedním malířem, jednou maminkou na mateřské a pár dalšími lidmi.

Na Facebooku jsme si navzájem lajkovali fotky a některá moudra, ale osobní setkání je holt osobní setkání. Řekl bych takové 4D. Najednou toho člověka máte před sebou nejen z masa a kostí, trojrozměrného, ale také s jeho chováním, názory, nápady, náhledy – a to je ten čtvrtý rozměr, o který jsme na 2D Facebooku připraveni.

Přišlo mi to jako skvělý nápad – sezvat lidi, kteří jsou třeba přáteli našich přátel, ale v životě jsme je osobně neviděli, jen si s nimi občas vyměnili pár psaných slov, na společnou akci. Možná se takové i konají.

Ale osobně se mi takovou akci moc zorganizovat nepodařilo. Jednu babičku mám v Ústí nad Labem, druhou v Poděbradech, rodiče v Brně, tetu ve Znojmě a druhou v Krnově, bratránek se přiženil do Kosova, další příbuzní jsou na Vysočině.

A to je jen rodina. Pokud jde o kamarády, jeden je v cizinecké legii, druhý v Austrálii, další v Ostravě, Hradci Králové, Pardubicích, no a Vítek si s manželkou koupili nedávno byt na Šumavě.

Pozvat je všechny, aby se viděli tváří v tvář, je zkrátka asi nemožné. Jedině že bych všem zaplatil hromadnou dovolenou na jednom místě, ale do politiky ani do církví nedělám, takže bych takovou věc asi neufinancoval.

Ale mohl bych se alespoň inspirovat husity. Ti přece vymysleli tzv. spanilé jízdy. Mohl bych jezdit navštěvovat lidi z Facebooku napříč republikou. Jeden den bych přespal u kamaráda v Hradci, druhý den u kamarádky v Pardubicích, třetí den v Ostravě (tam bych se mohl zdržet déle, protože tam mám hned dva kamarády!), nesmím zapomenout na tetu v Krnově, v Beskydech bych navštívil zpěváka Tomáše Kočka, jehož hudba se mi moc líbí a samozřejmě jsem si ho na Facebooku přidal do oblíbených, vzal bych to přes Vyškov, Brno, Vysočinu, Znojmo, Šumavu...

Teď mi došlo, že si musím najít nějaké známé v Jižních Čechách, v okolí Plzně a v Karlových Varech. Louny bych měl pokryté, pak i ty Teplice a Ústí nad Labem, ale tady se klene pás nikoho. Jak je možné, že nemám facebookové přátele z jihu a západu Čech? Šlendrián.

A jednou, až si vydělám nějaké peníze bokem, tak zajedu nikoliv do Kosova, ale do Austrálie. Kamaráde, těš se. Uvidíme se konečně nikoliv jen virtuálně, ale tváří v tvář.

8. 2. 2014

Autor: Jan Lipšanský