Bez internetu bychom nevěděli, co si myslet

Jsou okamžiky, kdy při sledování médií nebo skupin na Facebooku člověk vzpomene na ten vtip o blondýně u kadeřníka, co má na uších sluchátka od walkmana.

Jestli jej neznáte, tak je asi takto. Přijde blondýnka ke kadeřníkovi, že chce ostříhat vlasy. „No jo, ale to si musíte sundat toho walkmana, jinak vás nemůžu ostříhat.“ Ale blondýna se brání, že to nejde, že jsou pro ni životně důležitá. Tak kadeřník stříhá, ale nakonec stejně se dostane k uším.

Rozhodne se, že blondýně sluchátka sundá tak jako tak. Sundá jí tedy sluchátka, blondýna se chytí za krk, zmodrá a padne k zemi mrtvá. Kadeřník vezme sluchátka, nasadí si je a slyší: „Nádech, výdech, nádech, výdech...“

V poslední době mám pocit, že podobná „sluchátka“ potřebuje hodně lidí. Můžeme to vidět na příkladů mužů nedávno tragicky zesnulé jedné zpěvačky. Nebýt internetu a médií, nevěděli bychom, že máme nenávidět Rychtáře a Macuru, kteří si dovolují třeba vyhodit fotku idolu do koše.

Podobně situace na Ukrajině není tak jasná, jak nám prezentují česká média, a minimálně polská, německá a anglická (včetně vládních představitelů) mají dokonce opačný postoj. V českých médiích a na českém internetu je to ale všem jasné – rozpínavý Putin chce opět obdobu Sovětského svazu a Rusko všude. Že Evropská unie je v tomto sjednocování dál, o tom málokdo přemýšlí.

Stejně tak tomu bylo před prezidentskými volbami, a každou chvíli je tomu tak pře jakýmikoliv jinými volbami. Například teď před těmi do Evropského parlamentu přišla TOP09 s předvolební aplikací do chytrých telefonů. Zajímalo by mne, kdo, kromě skalních a interních, by si takovou aplikací dobrovolně zaneřádil mobil.

Spousta lidí si utváří názor podle médií. Někdy jim stačí jen naznačit, a oni si domyslí sami, co se po nich chce. Správný Čech podle médií je pravicovým voličem, úspěšným podnikatelem, nenávidí Rusko, Zeman je pro něho jen směšnou loutkou, církevní restituce jsou spravedlivým činem.

Takové ty řeči, že nic není černobílé, že některé věci mají hlubší a složitější pozadí, na to není čas si hrát. Palcové titulky a prefarbrikované názory stačí. Nádech, výdech.

Podle toho to pak vypadá i na internetových diskuzích, nebo v různých fórech na Facebooku. Diskuze se omezuje na ty, kterým stačí prefabrikovaný názor („bylo to v televizi, tak přes to nejede vlak“), a na ty, kteří se snaží jít věcem pod kůži.

Kdysi existoval typ investigativního novináře. Ten třeba půl roku nenapsal žádný článek. Ale po celou tu dobu shromažďoval podklady k nějaké kauze, kterou musel mít do detailů a až na dřeň prozkoumanou, prokázanou, doloženou. A teprve potom napsal bombastický článek, který když vyšel, vzbudil ohromné reakce.

Podobně třeba katolická církev, než někoho svatořečí, nasadí tzv. advocata diaboli. Ten má za úkol jediné – najít na kandidáta možného svatořečení kdejakou špínu nebo důvody, proč by svatořečen být neměl. Pátrá i hluboko do minulosti a do dětství či dospívání dotyčných osob.

Nám bohatě stačí mobilní aplikace, placka na klopu a je nám ukradené, jestli ten kandidát kradl, podváděl nebo lhal.

Všichni dnes statečně bojují proti komunismu, aniž by někoho napadlo nám vysvětlit, proč ten komunismus nebyl zakázán už v 90. letech hned po tzv. sametové revoluci a proč přední komunističtí potentáti a největší estébáci tedy nesedí v kriminálech. A proč u současných pravicových politiků jejich komunistická minulost nevadí, ale u jiných ano.

Říká se mi to těžce, ale kdyby někteří ti lidé třeba jen otevřeli Wikipedii, zjistili by věci, o nichž se jim ani nesnilo. Třeba o Tibetu, který už dávno mohl patřit Gurkhům, nebýt Číny, která v roce 1791 Tibetu významně pomohla v boji s nepřítelem.

Inu, tak je to se vším. Dáme více na dojmy a emoce, necháme se ovlivnit kdejakým bulvárem, klikáme jak diví na videa na TN.cz (včetně těch o jedné nedávno tragicky zesnulé zpěvačce), a děláme si názory jednoduché a prosté, kde my jsme ti dobří, a jen nám stačí najít protivníka, ty zlé.

Je otázkou, zda by někteří lidé bez podobných předpracovaných názorů, co si mají myslet, mohli dál žít. Alespoň štěstí, že u toho není nutné nosit sluchátka. 

10. 5. 2014

Autor: Jan Lipšanský