Láska v moderním věku

Už se vám také stalo, že navzdory novým technologiím jste se cítili poněkud zoufale a bez možností komunikace?

Měli jsme domluvený sraz s bývalými kolegy po letech. Vyzvednout mne měl autem dejme tomu Standa, jméno není důležité, u branického nádraží. Máme na sebe kontakty na Facebooku, na Skype, na ICQ, na e-mail.

Dorazil jsem včas, Standa nikde, čas utíkal, minuty odcházely, sluníčko žhnulo a já zjistil, že mi na mobilu dochází baterka. A nejen to, najednou jsem si nebyl jistý, že mám na Standu aktuální číslo na mobil. Neměnil ho teď někdy? A má on tedy číslo na mne?

Zkusil jsem poslat SMS na obě čísla, která jsem v adresáři, mnohokrát kopírovaném z telefonu do telefonu, našel. Nebyl jsem si jistý, zda zpráva nedojde někomu jinému. Ten bude koukat, až mu přijde SMS, že někdo čeká před vchodem na nádraží.

Navíc mi hned nedošla zpráva o doručení, což mne znervóznilo ještě víc. Kam bych mu napsal? Na Skype? Než mi naběhne, vyšťaví mi to baterku do mrtě. Facebook? Má ho v mobilu vůbec puštěný?

Najednou jsem se cítil zcela zoufale. Máme moderní technologie, a stejně nedokážu zjistit, jestli jsem nespletl místo srazu, čas, jestli se něco nestalo. Nemám kam zavolat. A navíc – bez baterie jsou vám všechna udělátka k ničemu.

Připadal jsem si najednou jako před dvaceti lety, když jsem si s někým dal sraz a čekal. A při jakémkoliv zpoždění jeho nebo mém jsem byl jako na trní. Přijde dotyčný včas? Počká dotyčný, než dorazím já? Vážně jsme si dali sraz tam u té sochy na tom a tom náměstí?

Standa měl nakonec čtvrt hodiny zpoždění, nastoupil jsem a nijak věc nekomentoval. Co chcete říkat? Že jste se v myšlenkách vrátil o dvacet let zpět?

V ten samý týden jsem měl sraz s jiným kamarádem, řekněme Oldou. Poseděli jsme u oběda, popovídali. Zapřemýšleli jsme, jak dlouho jsme se neviděli. Pět let? Neuvěřitelné.

Pak pronesl Olda zajímavou větu. Něco ve smyslu, že vlastně stále sleduje, co dělám, na Facebooku a z různých odkazů, takže mu to přijde, jako bychom se vídali častěji. Že prostě tak zhruba tušíme, co se v našich rodinách děje. Takže pak člověku ani nepřijde, že jde jen o virtuální „vídání se“.

Něco na tom je. Jistě, díky Skypu, Facebooku a podobným vychytávkám mohou vědět mí rodiče, kde jsme byli na výletě, že jsou kluci zdraví. Ale když přijedeme my k nim, najednou je zde celý byt a dům, kde bydlí, spousta kytek, o které se máma stará, ta mourovatá kočka spící líně u dveří, želva, kterou si sestra přivezla odněkud z prázdnin.

Nebo nezapomenu na jeden den, kdy podle předpovědi mělo pršet, ale celý den se smálo sluníčko, přijela tchyně a vyrazili jsme s ní, mou manželkou a našimi dětmi na Petřín, do zrcadlového bludiště, na rozhlednu, a pak se vraceli zadem dolů do civilizace okolo starých domků, zastrčeného kostela, dětského hřiště s výhledem na Pražský hrad, odkud se ozývaly vzdálené fanfáry, protože vítali nového prezidenta, jistého Zemana, možná ho znáte.

Ten den se vyvedl tím, jak byl pohodový, slunečný, děti výjimečně hodné, atrakce jsme si užili a objevili kus stále ještě krásné Prahy, který jsme neznali. Byli jsme spolu. Bez moderních technologií, bez Facebooku...

Inu, pokecali jsme s Oldou, oběd dojedli, kafe dopili a loučili jsme se. U stolků seděli lidé, každý před sebou tablet, smartphone nebo netbook. Olda mne upozornil. Tamhle pod oknem, vidíš ty dva mladé? Přikládám foto. Láska moderního věku. Chybělo jen, aby ti dva spolu chatovali.

Druhý den jsem vzal šestiletého syna na nákup, byl předtím 14 dní doma s angínou, mrchou jednou. Mobil jsem nechal doma a užíval si, jak se mu líbí ještě jezdit ve vozíku, objevovat jednotlivé regály, dokonce si dal ochutnávku sýra a šunky, on, naše nejedlo, a domů si odvezl z nákupu barevné křídy za dvacku.

Až bude vhodná doba, půjde ven a bude s nimi kreslit na chodník.

14. 6. 2014

Autor: Jan Lipšanský