Další (ne)užitečné blbosti a virtuální balkón

Pokrok je pokrok, ale všeho s mírou. Občas si věrozvěsti nových časů ani neuvědomují fakt, že třeba na využití mediálních možností máme fixní množství času, které se díky tomu, že máme více možností, nijak nezvětší. Den prostě nenafoukneme.

Až do nedávné doby měl každý typ média svůj čas (nebo my na něj), diktovaný především tím, kde jsme zrovna byli – doma jsme sledovali televizi, v metru či na záchodě jsme si četli noviny či knihy, v autě jsme poslouchali rádio nebo cédéčko.

V novém světě můžeme sledovat kterékoliv médium kdekoliv, nicméně pokud se budu dívat na televizi v koupelně, nebudu se na ni dívat z křesla obýváku. Možná to bude pohodlnější, ale celková doba dívání se na TV se prostě nezmění.

Když tak čtu nádherné vize propagátorů tzv. chytrých domů, poněkud mi to připomíná nadšené brožurky propagátorů komunismu. Při prvním přečtení lákavé, ale k realitě nutno nechat rozum někde na zápraží.

Můžeme mít DVD v pokoji, které bude posílat film na televizi v jiné místnosti a na počítač v ledničce, zatímco počítač v ložnici bude schopen zapnout bezdrátově připojenou myčku nádobí, zatímco pračka mi bude na mobil hlásit konec ždímacího cyklu. Na dálku si budu moci z kanceláře zapnout zavlažování (tedy pokud budu na vzdálenost 30 kilometrů vědět, že doma neprší) nebo předehřát troubu. Všechno bude fungovat přes univerzální připojení plug-and-play.

Když pominu to, že podobné „úsluhy“ bude potřebovat tak člověk na vozíčku, nežli plně hybný jedinec, tak budu muset systému plně důvěřovat, což si při dnešní kvalitě elektronických a softwarových výrobků ještě dlouho netroufnu. Daleko spíš si místo závlahy spustím prázdnou myčku, rozpálená trouba přivolá hasiče a mrazák spustí rozmrazování.

K průšvihu ale může dojít i celkem nevinně, v posledním roce se objevilo přes 20 000 stížností na chybně fungující automatické ovládání garáží. Opraváři nakonec zjistili, že je blokují radiové systémy z blízkých vojenských základen, které pracují na podobné frekvenci 380 až 399 MHz.

Představa, že si na dálku naprogramuju spuštění kávovaru a nějaký pícník s mašinkvérem mi to změní na spuštění máchání nebo pohostinně otevře dveře do garáže, mne nijak nerozjařuje.

A pokud něco podobného doženeme do důsledků, získáme prázdnou peněženku a monstrum, které si v Seattlu pořídil Bill Gates (byť v jeho případě o prázdné šrajtofli mluvit nemůžeme).

Možnosti jako čip na krku, který navolí každému návštěvníkovi hudbu podle předem vybraného seznamu (jsem to jen já, komu to připomíná výběr muziky na pohřbu?) ve chvíli, kdy se dotyčný s čipem dostane do blízkosti čidla ve svém pokoji, může oslnit prosťáčka, ale pro normální pobyt v domě je to naprostý nesmysl.

A to nemluvím o tom, že ani odpovědní mágové z Microsoftu nedokázali odpovědět na otázku, která hudba se ozve ve chvíli, kdy do pokoje společně vkročí dva očipovaní jedinci.  Navíc pokud si něco podobného chceme v praxi vyzkoušet, nemusíme čekat, až nás velký Bill pozve domů, stačilo se podívat se v Seattlu do Muzea hudby, v tom má Microsoft prsty až po rameno.

K tomu si musíme připomenout, že populace spíše hloupne nežli moudří, poslední analýza lidí, kteří si ve Spojených státech zakoupili HDTV coby součást domácích kin, zjistila, že plná polovina se nenamáhala záznam s HD vůbec zajistit, a dvacet procent se dokonce domnívá, že se na HDTV skutečně dívá.

Nejedná se přitom jen o digitální zabedněnce, úvodník časopisu pro technické audiofily, ve kterém nejsou inzeráty reproduktorů za 15 tisíc dolarů ničím zvláštním, si nedávno postěžoval, že audiosystémy začínají být příliš složité i pro nejvzdělanější čtenáře.

Další ze škodlivých směrů, kterými podobné zázraky digitálních mágů kráčí, je snaha nacpat do jednoho přístroje pokud možno všechno. Ještě před pár lety to nešlo, přidat třeba k přehrávači MP3 nějakou funkci znamenalo změnit výrobní linku, teď stačí updatovat software.

A tak místo mobilů k telefonování máme smart phones, které se ježí tlačítky, hrají písničky, přehrávají filmy, natáčejí ujce odjíždějícího do Humpolce, na Excelu počítají výdaje z dovolené, a pokud se jim uráčí, nechají mne i dosti nepohodlně zatelefonovat.

Jinak tomu není ani u stereosouprav, tlačítek tam je, jako kdyby byl výrobce placen od kusu, a většina zcela k ničemu, už takový devítikanálový ekvalizér sice vypadá efektně, ale na to, aby u přepálené písničky někdo skutečně rozeznal rozdíl, musí být skutečný sluchař. Není proto divu, že v posledním hodnocení stereosouprav zvítězila ta, která měla pro všechny součásti jedinou sérii ovládačů.

Co nás čeká? Řekl bych, že nic dobrého. Podobné laskominky budou časem levnější a levnější, a když je nebudeme mít doma, dočkáme se podobných komentářů, jako já při poslední výpravě na hory, kdy vedlesedící lyžař komentoval mé stále ještě rovné lyže, slovy: Á, pán má Rosignolly classic. 

Virtuální balkón – blbost kvete 

Vždy ve chvíli, kdy získám pocit, že mne v dnešním zdigitalizovaném světě už nemůže nic překvapit, tak se objeví něco nového. Letošní novinkou jsou virtuální balkóny, kterými chce společnost Royal Caribbean potěšit své méně movité zákazníky, kteří nemají na kabinku s balkónem nebo okénkem.

První balkóny se objeví v některých kabinách lodi Navigator of the Seas, která po řadě úprav vyjede příští týden z texaského Galvestonu. V podstatě se jedná o HD obrazovku, která v reálném čase ukazuje, co bychom viděli, kdybychom měli okno ven.

A nejde jen tak o kameru, která přenáší obraz na obrazovku, to by bylo příliš jednoduché. Měl by to být skutečný virtuální balkón, se všemi šprinclemi a balustrádičkou. A aby nevypadaly jako namalované, je to ve skutečnosti mnohem složitější. A aby byl pocit ještě reálnější, tvůrci přidali i zábradlí a zvuky vln.

Složitější bylo udělat zábradlí realistické, to znamená měnit stíny a jasy. K tomu musí pomáhat algoritmus, kombinující čas, GPS data a tabulky pohybu slunce. Takže když se loď natočí, změní se i stíny na zábradlí.

Ještě složitější pak bylo přidat pocit pohybu lodě. Protože velké výletní velelodě houpou jen minimálně, existovalo značné riziko v tom, že se lidem, kteří nebudou moci koordinovat vizuální pocit se skutečným reálným pocitem, bude dělat šoufl, asi jako se řadě lidí v trenažéru dělá blivno.

Navíc jakékoliv zpoždění mezi vizuálním vjemem a skutečným zhoupnutím by situaci ještě zhoršilo. Nakonec všechno vyřešilo nasazení nejmodernější technologie, udržující zpoždění pod jednu vteřinu. Využití kamer s rybím okem navíc snížilo pocit pohybu.

Dlouho se také přemýšlelo nad tím, co vlastně mají pasažéři vlastně vidět. Nakonec se rozhodlo, že kamery budou na přídi a na zádi, protože tam jsou kabinky s balkóny nejrychleji vyprodány. A tak sice budeme mít kabinku na boku, ale budeme se dívat dopředu, do budoucnosti.

Otázkou zůstává, jestli je něco podobného vůbec potřeba. Na jedné straně se na tom nadřely desítky lidí a výsledkem je nesmyslný paskvil. Kdyby se lodní společnosti místo vymýšlení pakovin staraly spíše o to, aby se s pravidelností monzumových dešťů jejich pasažéři nenakazili nějakou žaludeční psinkou, bylo by lépe. Ale chápu, že digitální okno zní v prospektu lépe nežli desinfikované zábradlí nebo slib, že kuchař nebude plivat do hamburgeru.

Majitelé firem zřejmě nechápou, že vždycky budou existovat bohatší zákazníci, kteří budou mít na kabiny s oknem či balkónem, a pasažéři chudší, kteří si budou muset vystačit s levnější kabinkou. Ti by nepochybně přivítali spíše o pár stovek levnější lodní lupen nežli televizní obrazovku, kterou nepochybně zaplatí všichni cestující. Royal Caribbean si navíc není jistá, jestli si za kabinku s virtuálním balkónem přece jenom nepřiplatíme.

3. 7. 2014

Autor: Václav Větvička