Bez kodeků ani ránu

Na internetu se dostanete k videosnímkům nejrůznějších formátů, na které je obvykle pro úsporu místa aplikován nějaký způsob komprese. Tím se sníží datový tok a zvýší přenositelnost po internetu. Podívejme se nyní, jak zajistit korektní přehrávání stahovaných videí na vašem počítači.

Kodeky jako zásuvné moduly

Kodeky jsou zásuvné moduly do operačního systému, které dokáží zpracovat komprimované video či zvuk. Slovo kodek v sobě ukrývá slova kodér a dekodér, takže je poměrně jednoznačné, že kodek pracuje v obou směrech – dokáže multimediální soubory dekódovat do zobrazitelné podoby a také je do této podoby zakódovat. Kodeky tedy nevyužívají pouze uživatelé, kteří hodlají na svém PC spouštět určité formáty komprimovaných multimédií, ale také tvůrci těchto dokumentů. Komprese se dělí na ztrátovou a bezztrátovou, první zmíněná je využívána v drtivé většině případů, neboť umožňuje stlačit velikost souboru na minimální velikost.

AVI: Balík na video

Kodeků je skutečně velice mnoho. Pokud si stáhnete video soubor s koncovkou AVI, neznamená to, že musíte vlastnit AVI kodek – u těchto video formátů jde pouze o jakýsi kontejner, který v sobě obsahuje obraz, zvuk a případně titulky v podobě samostatných kanálů. Pro určení, které kodeky potřebujete pro přehrávání video kanálu a které pro audio kanál se dozvíte pomocí analýzy videa. Systém AVI soubor pro dekódování nejdříve rozdělí pomocí AVI Splitteru na 2 streamy (proudy dat) - obrazový a zvukový.

Obrazová data jsou dekódována pomocí odpovídajícího videokodeku nebo DirectShow filtru a dekódovaná předána Video Rendereru, který se postará o vlastní zobrazení na monitoru/TV. Pokud máte nainstalován filtr DivXG400 pro přehrávání titulků, jsou data předána z videokodeku tomuto filtru a až pak putují na VideoRenderer. Zvuková data jsou dekódována pomocí odpovídajícího zvukového kodeku nebo DirectShow filtru a dekódovaná předána na DirectSound Device (zvuk. zařízení přehrávající zvuková data), kde jsou převedena do zvukové podoby.

MPEG-1 a MPEG-2

Mezinárodní normy MPEG-1 a MPEG-2 jsou považovány za jedny z nejúspěšnějších v celé historii organizace ISO. Byly vytvořeny skupinou expertů MPEG (Motion Picture Experts Group) a rychle přijaty průmyslem. Norma MPEG-1 je určena pro uchovávání obrazových a doprovodných zvukových informací na paměťovém médiu (např. uchování filmů na CD-ROM). Norma MPEG-2 pak slouží k efektivnímu kódování a přenosu filmového a televizního signálu. Základním předpokladem při kódování videa v normách MPEG-1 a MPEG-2 je skutečnost, ze vysílaný signál je strukturován na samostatné obrazy (snímky). Pod snímkem si můžeme představit obdélníkové pole barevných bodů, jejichž množství odpovídá rozměrům obrazu. Snímek nemá vnitřní strukturu, pouze je komprimován metodou založenou na normě JPEG.

MPEG-4

Přenos posloupnosti obrazů není pro televizní vysílaní nejlepší způsob. Některé složky (pozadí, titulky...) se přidávají do každého obrazu, ačkoliv jejich samostatné kódování by bylo mnohem jednodušší a úspornější. Proto MPEG-4 kóduje každý druh informace zvlášť vhodnou metodou. Oproti předchozím normám přináší mnoho výhod: flexibilní obsah, vysoká znovu použitelnost, správa a ochrana autorských práv, vysoký stupeň interakce, přináší multimédia do dalších sítí (nízký bitrate, mobilní sítě) apod.

Závěrem

Pokud nechcete doinstalovávat jednotlivé kodeky samostatně, máte možnost využít služeb balíků kodeků. Jde o instalační aplikace, které zajišťují instalaci několika desítek kodeků současně. Šance, že pak určité video nepřehrajete je minimální, ale pokud by k tomu došlo, doinstalujete pouze jediný kodek.

28. 12. 2006

Autor: David Procházka