Jak jsem kupoval PC pro tchyni

Nejlepší kšefty jsou s rodinou, říkával vždycky můj děda s ironií v hlase. A já mu jako dítko nevěřil. Po posledním zážitku s výběrem a zprovozněním počítače pro tchyni mu musím dát zapravdu. A pro rodinu už nehodlám zařizovat ani objednávku v internetovém obchodě.

Ač mě řada lidí před tchyní varovala ještě před svatbou, neměl jsem sebemenší důvod přistupovat ke tchyni jinak než k vlastním rodičům. Po čase jsem ale zjistil, že na pivních radách okolí bylo hodně pravdy, a tak jsem ji soukromě nazval Ježibába. Tchán, ač pohodář, dostal tím pádem přezdívku Ježidědek a u kalíšku tvrdšího alkoholu jsme se na účet Ježibáby vždy skvěle pobavili. Přezdívku používám jen za jejími zády, jinak by asi požádala o rozvod za mou ženu a zařídila, aby mě vlastní rodiče vydědili. Ale nyní již k jádru pudla. 

Bylo nedělní ráno, téměř jako každé jiné, kdy si člověk může přispat a odpočinout od pracovního stresu. Ze spaní mě ovšem probudila SMS. Rukou jsem v polospánku nahmatal mobil a četl jsem každé druhé slovo, aniž bych tušil, kdo je odesílatelem. Zpráva zněla: „Chci ho mít dnes, stejný jako má doma Kropáčková z trafiky, vyzvedla jsem pět tisíc ze záložny, snad to bude stačit. Kup mi ten nou-buk.“ Už jsem věděl, která bije, a zabylo mi trochu mdlo. Minulý víkend chtěla takto brzo na nákupy do Polska a dnes tohle. Zkusím se k tomu postavit jako chlap a své drahé tchyni vybrat dost slušný stroj, nad kterým zbledne i stará Kropáčková.

K domu Ježibáby jsem dorazil s hodinovým zpožděním a hned ze startu jsem dostal ledovou sprchu: „Proboha, kde jsi? Už jsem stačila vykouřit půl krabičky cigaret!“ Se zdravou vervou usedla do vyhřátého vozu a vyloudila na mě líbezný úsměv. Vzpomněl jsem si na dlouhověkost v její rodině a pomýšlel na bezhlesnou likvidaci této velmi milé osoby. „Kdyby mi pochybily peníze, založíš mě? Eva by jistě souhlasila.“ No jak jinak, že? Vyjeli jsme a já celou cestu poslouchal, že už ví, co je to surfování, že musí najít ten Gogole či jak se tomu nadává, a že by taky chtěla mít fejsbůk, když ho má i Paroubek. Vůbec jsem ji nevnímal, uvažoval jsem, co za tu almužnu koupíme a s jakým doplatkem ceny z rodinné kasy by má drahá polovička souhlasila. Usoudil jsem, že pro Ježibábu se vždy dělá první poslední, a tak bude limit nákupu prakticky neomezený.

Kamenný obchod s elektrem všeho druhu nás lákal již od silnice svým světovým jménem a tchyně mi šermovala před obličejem dlouhatánskými nehty, sotva že mi nevypíchla oči, že je to támhle, ať to neminu a ať nestojím daleko od vchodu, že si včera namohla kyčel. Nemá nasávat griotku s důchodkyněmi, pomyslel jsem si. Než jsem zamknul auto, byla uvnitř krokem lehkým jako mladá laňka. Utíkala přímo směrem k televizím a rozkřikla se na celé kolo – „Tak tenhle!“. Má dobrý vkus, to se musí nechat. LED televize s úhlopříčkou 127 cm, DVB-T tuner atd., atd. „Hmm, maminko, tohle je televize,“ dodal jsem nejistě. „Notebook je trošku menší.“

Vedl jsem ji přes celou prodejnu až do správného oddělení. „Tak tady to je.“ Na nose se jí posunuly brýle. Údiv nešel přehlédnout. „Tak tento model je to nejnovější a nejlepší, co si můžete koupit.“ Začal jsem ji seznamovat s parametry, které ji ale očividně nic neříkaly. Zklamání bylo znát zejména ve chvíli, kdy jsem jí sdělil cenu, sotvaže jsem ji zachytil, když omdlévala. Hérečka jako vždy, pomyslel jsem si a čekal, co bude dál. Po pár minutách mi řekla s chvějícím se hlasem, že jako penzistka si to nemůže dovolit.

Tak jsem jí sdělil, že já i její dcera budeme velmi rádi, pokud tento přístroj přijme jako dárek. Při tomto proslovu se mi otevřela rybička v kapse. Raději jsem ji zase zavřel, ať se při dosedu do auta nezraním, a zpozoroval jsem, že Ježibába rázem pookřála. A v dobrém rozmaru ukázala i na koženou tašku na notebook, kterou chce také a která se jí bude báječně hodit na zájezdy s důchodci a na předváděcí akce. Ano, kůže je nejvhodnější materiál a cenovka v řádech tisíců také nevadí.

Zvládl jsem to. Už jsem se viděl u sobotní svíčkové s pěti knedlíky, načež mě z hladového transu vytrhl stále se stupňující hlas drahé tchyně. „A na co jej vlastně položíme? Potřebovala bych nějaký stůl a židli.“ A už mě táhla přes celé parkoviště do obchodního domu se žlutým nápisem a pak už jen mumlala, že si místo svíčkové dáme masové kuličky, mají je prý v akci za 10 Kč a že má klubovou kartu. No dopadlo to dobře, sice budou mít dítka chudší Vánoce, ale hlavně, že je Ježibába spokojená.