Pařanské víkendy i doupata jsou již minulostí

Pamatujete si ještě na tu dobu, kdy se počítače přenášely z několika domácností do jednoho bytu spolužáka, který měl zrovna rodiče mimo domov? K zábavě jsme tehdy nepotřebovali alkohol a drogy. Bohatě postačila domácí počítačová síť, pár lahví koly a hromady klasických hospodských brambůrek.

Začněme ale pěkně popořádku. V roce 1993 jsem vlastnil první výpočetní stanici. Konfigurace 386 SX 33 MHz, 2 MB RAM a 80 MB HDD. Ne, nespletl jsem si jednotky, skutečně šlo o megabajty. Na tomto počítači fungoval jakž takž akorát tak MS DOS a pár základních her. Dnes by grafika těchto her asi většinu mladých lidí spíše odradila. Byly to klasiky jako Golden Axe, Princ of Persia, Kenn Commander, Wolf 3D či Ishar. Perfektní zábava pro jednotlivce. O nějakém multiplayeru jsme si mohli nechat jenom zdát.

V těchto letech se u nás uživily hned tři velké herní magazíny. Vše začalo časopisem Excalibur, který vycházel již od roku 1990. Časopis vycházel v poměrně malém nákladu a tak byl docela problém jej sehnat – asi jako ABC před revolucí. Řada trafikantů nad tímto titulem ohrnovalo nos a ani je na stánek neobjednávali. Na televizní stanici OK 3 byl vysílán britský herní magazín Špatný vliv, kde jsme mohli vidět dva bláznivé herní maniaky, kterak recenzují nové tituly, převážně určené pro počítače Amiga či konzole Nintendo. Později vznikly časopisy Score a Level. Recenze od Andreje Anastasova byly první články každého čísla, které jsme četli.

Známou trafikantku jsem čokoládami pravidelně uplácel, aby mi schovávala všechna aktuální čísla těchto časopisů. Ty jsem posléze dopodrobna četl a často si také vypisoval tituly, které bych si chtěl zakoupit. O nějakém stahování z internetu či crackování se nikomu ani nezdálo. Buď hru donesl nějaký spolužák do školy na několika disketách a byl za boha, nebo se nedělo nic a my jsme každou hru dohrávali do konce, neboť jsme věděli, že nová hned tak nebude k mání. Vše změnilo vydání počítačové hry DOOM, která byla jednou z prvních, která podporovala hru po síti.

Ve školní učebně s tragickou konfigurací počítačů a hvězdicovitou síťovou topologií tvořenou koaxiálními kabely, jsme DOOM poprvé hráli coby síťovou hru. Sice jsme se ke hře museli přihlašovat postupně, aby síť nepadla, ale ten zážitek! To vám byla síla. Úplně jiný rozměr hry. Snili jsme pak o tom, jak si podobnou síť vytvoříme někde na půdě a budeme trávit hodiny touto zábavou. Bylo před námi ale několik překážek.

Hlavním problémem bylo sehnání síťových karet. Dnes si neumíme pořádně představit základní desku bez integrované síťovky. Tehdá jsme si ale nedokázali představit pravý opak. Po měsících shánění otevřeli v okolí PC bazar, kde jsme si síťové karty zakoupili. Po několika reklamacích jsme je slavnostně nainstalovali do počítačů a v zásobě jsme již měli různé scénáře, jak budou herní víkendy vypadat. Chyběl nám ale síťový prvek, který by celou síť propojil. Naštěstí kamarádův otec slíbil, že na víkendy sežene v zaměstnání hub-switch.

Byla zima a já coby pubertální hoch před domem připravoval sáňky. Soused se škodolibě ušklíbal, že jde kolohnát v tomto věku ještě na kopec sáňkovat. Já jsem ale na sáňky položil PC a jel do našeho herního doupěte. Pak jsem ještě cestu absolvoval znovu se svým analogovým CRT monitorem. A že to byla dálka a tíha. Všechno toto úsilí ale stálo za to. V pátek jsme slavnostně postavili síť a celou sobotu a neděli hráli. Obvykle jednu hru stále dokola. Tím, že jsme síťový prvek měli půjčený jen občas, bylo zaručeno, že z nás závisláci nebudou.

Jak jsem již zmínil, dnes si lidé vyplňují volný čas Facebookem, prohlížením profilů, přispíváním do diskusních fór apod. My jsme v přestávkách prohlíželi klasická fotoalba, poslouchali hudbu z kazetového přehrávače, vyprávěli jsme si příběhy a vtipy. A bylo nám dobře. A když jsme toho měli dost, tak jsme šli na dvůr za dům na klepáč za holkama. Ale kdeže loňské sněhy – a ty holky –  jsou…