Někomu pomůže Metallica, jinému Pepíček Zíma...

Po tom co se mi podařilo vrátit klávesy do normálního stavu, jsem zjistil, že obchodní partner obdržel e-mail podivného znění. (uuuuikikjoipojkklkkkkkoipkjj…). Samozřejmě jsem okamžitě chtěl napsat omluvný e-mail. Zkuste vymyslet výmluvu, proč se stane tohle! Minimálně mě tahle etuda na chvilku probrala. Jenže tento způsob jak se udržet v bdělém stavu, alespoň na část pracovní doby, rozhodně není dlouhodobým řešením. Možnosti jako: najít si zajímavou práci, spát víc jak 6 hodin denně, najít si alespoň méně nudnou práci nebo odjet na ostrov v Karibiku a otevřít si bar na pláži, jsem už uznal za nereálné. Musím najít nějaký uskutečnitelný způsob.

Práce bude zajímavější a já se jí budu více věnovat, pokud mě bude bavit. Skoro všechny programy, ve kterých pracuji, umožňují nastavit si na pozadí libovolný obrázek, fotku... Třeba se mi podaří udržet zrak na monitoru, pokud na pozadí bude nějaká spoře oděná, vnadná žena.

Znáte také ty optické klamy, kde když se díváte do určitého místa, nějaké věci na obrázku zmizí? Našel jsem další. Všechno kolem slečny mizí do několika málo vteřin. Navíc si tuto skutečnost uvědomíte po přibližně 30 minutách.

Od této metody jsem tedy upustil a pro případ dalšího zhroucení jsem si došel do kuchyňky pro pepř, s nímž jsem si vydatně posypal klávesnici. Takový hlad jsem zase neměl, kromě toho moc nekořením, ale zkuste si usnout na takto upravené klávesnici…

O posunu by se mluvit dalo. Ovšem ne vpřed. Kromě rozmláceného čela jsem měl ještě červený nos a neustále kýchal. Vydal jsem se do kuchyňky pro další kafe. Tam jsem potkal sekretářku generálního ředitele. Nadřízený zřejmě také zatoužil po libé vůni kávy. 

Od určitého množství kofeinu v krvi a míry statičnosti jsou další dávky neúčinné. Já se ale nevzdám. Terapie šokem.

Krátké ale výrazné upozornění, za určitý časový úsek, mě nenechá upadnout do letargie. Každou čtvrthodinu spuštěný zvuk písně od skupiny Metallica a fotka matikářky ze střední, jež se objeví na monitoru, musí zabrat. Ano. Konečně. Funguje to. Vydržel jsem až do oběda. Volám řediteli, jestli nejde na oběd. Ačkoli u čísla, jež jsem vytočil, by se tohle stát nemělo, telefon mi zvedla sekretářka s tím, že ředitel nemůže, protože má moc práce. 

Odpoledne jsem nastoupil stejnou taktiku. Terapie šokem byla sice úspěšná, ale šok byl možná až moc velký. Patrně jsem zvolil až příliš těžký kalibr. Každou čtvrthodinu jsem v rámci udržení pracovní schopnosti podstupoval takřka nervový otřes. Nakonec i toto se však ukázalo jako neúčinné. Probudil jsem se s červeným nosem, otlačeným čelem a očním tikem.  Ne. Takhle to nejde dál. Musím sebrat zbytky zodpovědnosti. Nemůžu přece pobírat plat za takto strávenou pracovní dobu.

S úzkostí, ale pocitem čestnosti jsem sepsal svou výpověď. Jako ve snu jsem se nesl k ředitelově kanceláři. Procházeje kanceláří jeho sekretářky nedal jsem se zadržet jakýmikoli jejími výkřiky. Tohle musím vyřídit osobně a ihned. Byl jsem ale překvapen, už když jsem sahal po klice. Vždy jsem byl přesvědčen, že ředitel, který oplývá náušnicí v uchu, by nikdy nebyl poslouchal Pepíčka Zímu. Otevřu dveře. Ředitele tu však vidět není. Dveře jsem přibouchnul trochu moc hlasitě, ředitelova hlava se však vynořila zpoza monitoru. Na levé tváři byl dokonce rozeznatelný obrys klávesy enter a trochu blíž ke spánku byl jasný space. 

„Potřebuješ něco?“ 

„Ne. Nebudu tě rušit, proberem to jindy,“ odpovídám pomalu muchlajíce listinu v rukou. S úsměvem odcházím do své kanceláře. Jen by mě zajímalo, jak může tahle firma vést vcelku úspěšný byznys, říkám si, když procházím místností sekretářky. Je to celkem pěkná ženská, jen škoda, že ji skoro nevidím. Ne, že by chodila do práce málo. Je tu vlastně pořád. Když přicházím, je vždycky tady, a když odcházím, tak také, ale není na ni vidět přes ty šanony a papíry. A stejně asi bude protivná, nikdy nemá čas a pořád se vymlouvá, že má moc práce.

Z této příhody jsem si vzal ponaučení. Není možné aby liduztokujolopjkkkkkkkkkkkkkkkkk.