Jsem venkovan. I můj kolega je venkovan. Jsme v podstatě dost ruralistická firma. Luxusní možnost pomazlit se po libosti se slípkami či rozverně načutnout psíka je ovšem vykupována časovými ztrátami a nepohodlím dojíždění. Uvítal jsem proto, když mi kulak tuhle večer nabídl, že mě sveze domů – oba žijeme týmž směrem od Prahy.
Ledva jsme usedli, vyňal kolega ze záňadří GPSku a pohybem varietních mágů ji zasunul do držáku na palubní desce. Demonstroval jsem úžas, kterýžto účin na mou psychiku kolegovi zalahodil tak, že polohlasně zařžál. Vyrazili jsme.
Sledoval jsem věcičku s nelíčeným zájmem. Sedlák navolil cílovou destinaci kdesi uprostřed polabských lužních lesů a na displeji se objevila mapa se žlutou šipkou doporučující nám směr. Z kolegova výkladu o principu té věci jsem pochopil asi tolik, že nějaké družice do zblbnutí hlásí, kolik je hodin. Podle toho, která se o kolik sekne, pozná přijímač na naší palubní desce, kde zrovna je. Vzpomněl jsem si, jak mě v Pionýru učili poznat podle postavení hodinových ručiček na ciferníku a postavení slunce na obloze, kde je jih, a hned jsem se s touhle dovedností vytasil. Kolega se ovšem (po mém soudu dost prostoduše) zasmál a pravil, že tenhle systém je přece jen maličko jiný.
Rozhodl jsem se tedy chovat se k podezřelému technologickému zázemí celé té věci s okázalou přezíravostí. O to větší zájem jsem upřel k softwaru, který bezduché souřadnice oblékal do kabátu dálnic, silnic a uliček, podél nichž naskakovaly a znovu se ztrácely čerpací stanice a fast-foody.
Daleko nejvíc mě ovšem nadchla slečna, co z reproduktoru GPSky průběh naší jízdy komentovala. „Po padesáti metrech odbočte doleva,“ řekla například kolegovi – a ten po padesáti metrech odbočil doleva. Byla to naprostá idyla – chovali se jako mladý manželský pár na prvních dvou kilometrech cesty do Chorvatska. Líbánky trvaly až do chvíle, kdy kolega sjel z dálnice, aby mě po rozmlácených okreskách zavezl pod rodný krov.
„Po sto metrech odbočte doprava,“ zavelela dívenka mému kamarádovi, aby ho tak navedla zpátky na dálnici. V paměti GPS měla jasně dáno, že ho má dovést k rodinnému krbu, a zjevně z toho nehodlala slevit. Kamarád se machisticky zazubil a s gustem zahnul doleva. Jsem přes patnáct let ženatý, takže jsem se přirozeně přikrčil v očekávání nějaké afektované poznámky typu: Ty jsi snad hluchej, nebo co!? Jasně jsem ti přece řekla… Jenže nic takového se nestalo.
Kousek za dálničním přivaděčem to holka zkusila znovu: „Po sto metrech se obraťte, je-li to možné,“ zavrkala. Ucítil jsem sotva znatelný tlak, který mě lehoučce vmáčkl do sedadla. Kolega se zřejmým požitkem prolétl křižovatku a nekontrolovaně mu zacukal koutek. Otočil jsem se na něj s rostoucím podezřením. Chvíli váhal, ale pak se ke mně obrátil – a omluvně se zakřenil! Došlo mi to.
Povolil jsem si kravatu a rozepnul košili. Kámoš si zapálil. Cestu od sjezdu z dálnice, která normálně trvá tak čtvrt hodiny, jsme jeli dobrých 40 minut. Pokaždé, když nám holka zavelela, co a jak, si kámoš odklepl popel na palubní desku, já si posunul sedačku a natáhl nohy – a vyrazili jsme opačným směrem.
Když jsme přijížděli k našemu domu, povídá mi: „Jezdíte někdy na rodinný výlety? Takový ty s namazanými chleby a hradem, co má příští prohlídku přesně ve tři? Klub českých turistů prý pro GPSku zpracoval i mapy turistických tras. Už dlouho se chystám, že si v sobotu jednou vyjedu do Českého ráje sám. Kdybys chtěl, zvu tě.“
Když jsem večer uléhal na manželské lože, dozníval ve mně ještě ten povznášející pocit z cesty domů. Cítil jsme se opravdu skvěle. V tom nejlepším rozmaru jsme se touživě přivinul k ženě a sjel jí rukou po zádech přes boky ke klínu. Něžně zavrněla a otočila se ke mně. Putoval jsem rukama po krajině jejího těla, když mi najednou zašeptala do ucha: „Výš. Výš – a teď trochu doprava…“
Měl jsme pocit, že mi hlavou zrovna prolétly všechny ty družice, co říkaj mému kamarádovi, kudy mě má vézt domů. Pevně jsem to teplé ženské tělo sevřel a pomalu, chrčivě pronesl: „Tak – to – ani – náhodou!“
Když jsem se druhý den probudil, vonělo v kuchyni kafe a žena se culila, jak když zrovna típla jointa. „Včera jsi mě fakt překvapil,“ povídá mi. „Netušila jsem, jakou máš pořád fantazii. Že jste zas v práci stahovali nějaký prasárny?“
Tomu bys nerozuměla, pomyslel jsem si. Družice, časový impulsy, prostě vyzrálá technologie. Nahlas jsme ale řekl jen: „Nestahovali,“ a odešel do koupelny. Po třech metrech chůze přes obývák jsme odbočil doleva a v chodbě po metru doprava. Tak jako každý den…
18. 3. 2006
Autor: Petr Kukal
O prázdninách převážím notebook mezi domovem a návštěvami s dětmi u babiček a dědů. Pokaždé, když jej pak zapojuji...
Používám dvě e-mailové adresy. Jednu soukromou, jednu pracovní, vlastně firemní. Na soukromou mi chodí hromady...
O prázdninách, v parném létě, přijde dobré pivečko vhod. Měl jsem štěstí i na nová piva jako Rampušák, a chtěl jsem...
T-Mobile představil limitovanou předplacenku se 100 GB dat, za kterou zaplatíte jen 300 Kč měsíčně. A každé 12...
Společnost Netflix rozšířila nová pravidla pro sdílení hesel do dalších více než 100 zemí. Za využívání účtu mimo...
CETIN od dubna zařadil do svého portfolia nový tarif, který umožní na optických přípojkách využívat rychlost až...