Proč ti lidé klikají na sportovní on-line přenosy?

Tak prý máme zlato. A dokonce snad ho máme mít všichni. Díval jsem se všude, dokonce i pod postel, ale nikde jsem ho nenašel. Prý jsem to ale měl sledovat on-line.

Pochopitelně jde o to děvče Sáblíkovic. Před její první jízdou jsem při brouzdání po internetu narazil několikrát na velký banner hlásající: Sledujte on-line! I když v jejím případě to tím pádem nemohl být on-line, ale ona-line, což by měla nová generově vyvážená čeština, která se na nás už už chystá, také nějak vyřešit.

Ale vraťme se k jádru pudla. Ke sportovnímu on-linu, který sám o sobě je velice obskurní formát. Přesto se u nás ujal a zpravodajské portály si je docela pochvalují, protože lidé na ně klikají, page views rostou a zadavatelé reklamy spokojeně mlaskají. Jak je to ale možné? Proč lidé klikají na cosi, co si mohou bez problémů pustit v televizi? Důvodů je hned několik a všechny si je tu popořadě pěkně rozebereme.

1. Nemám televizi

Ano, zní to divně, ale i takoví lidé žijí. Jejich existence děsí telemarketingové pracovníky a pracovnice placených televizních kanálů, které při školení nikdo nepřipravil na tuto odpudivou variantu. Vzhledem k tomu, že sám televizi nemám a zažil jsem jeden takový telefonát - spolu s úplně vykolejenou slečnou na druhé straně linky - vím, o čem mluvím.

Lidé bez televize se sice většinou příliš nezajímají o sport (z logiky věci, že kdyby se o něj zajímali, pořídili by si televizi, aby se mohli na sport dívat), ale čas od času k němu zahoří. Třeba v případě, že se hraje mistrovství, nebo propukne jako epidemie Olympiáda. Někteří z nich pak možná nejsou natolik rezistentní k okolí a výkřiky: „Máme zlato! Máme zlato!“ v nich mohou probudit vrozenou hamižnost a chtějí vědět (stejně jako já), kam ho kdo schoval, že ho nemohou najít.

V takovém případě si zapnou sportovní zpravodajství (protože počítač na rozdíl od televize mají) a jsou lapeni. Přímý přenos přenášený klikáním je lepší než žádný přenos (předpokládejme, že o on-line TV kanálech nic nevědí, nebo mají pomalé připojení).

2. Televize je rozbitá

Tak tohle je nouzová varianta, kterou zvolí každý, kdo je závislý na sportu (či televizi), ale má zrovna tu smůlu, že se mu televize rozbila. Počet těchto sledovatelů on-line přenosu bude asi minimum a pokud se sportovní přenos koná v nějakou přijatelnější hodinu, půjdou nejspíše do hostince s přáteli a podívají se na zápas/závod u piva.

3. Televizi mám, ale o samotě je to nuda

A tohle je zřejmě nejpočetnější skupina, kterou popisují i internetoví sporťáci. Člověk je tvor pospolitý a společenský, tudíž má potřebu sdílet své emoce. O tom, zda jsou pozitivní, nebo negativní, tu řeč nejde. Podle všeho je podobným individuím v podstatě šumafuk, co tam ti chudáci redaktoři smolí a jak rychle on-line obnovují. Co se děje, to dobře vidí v televizi, případně ve vedlejším okně.

Jenže u televize si můžete nadávat maximálně pod fousy, případně s manželkou, kterou tím zcela jistě potěšíte. Tohle je ale jiné kafe. Co Čech, to odborník na cokoli, tedy i na krásu žen a rychlost našich bruslařek! Je potřeba, aby sdělili svůj jedinečný a zcela správný názor na to, jak to vlastně celé je.

Hlavně do toho vrazit hodně srdíčka! „Sáblíková má děsně křivý zuby! Že se na to můžete koukat!“ „Zalez do hrobu, ty kreténe, Martino, držíme ti všichni palečky, jeď, jeď, jeď!“ „No to se divím, že ještě jede s takhle křivejma nohama…“ „Sáblíková na hrad! Chrudim ti fandí, Marťo!“ a tak dál a tak podobně (uvedené výkřiky nejsou reálné a podobnost s realitou je čistě náhodná).

Originalita a demence příspěvků pod on-line diskusí dosahuje obřích rozměrů. Půlka národa má zlato, půlka národa je otrávená tak, že věnuje energii i tomu, aby se připojila a vynadala pod přenosem nejen Sáblíkové, ale i Paroubkovi s Topolánkem.

Tu a tam se připojí i Jarda, který nabízí poměrně slušný výdělek z domova, když mu kliknete na tenhle odkaz, Pavel už sem nechodí, protože mu mažou příspěvky pro rasistický podtext (neví, co proti němu mají, když černejch na zimní olympiádě stejně moc není).

Zkrátka nikoho po předchozích řádcích asi nepřekvapí, že podle zkušeností sportovních redaktorů nejde ani tak o to, co udělají sportovci, ale co napíší fanoušci. Všichni přece víme, že s pořádným fanděním jde všechno líp! Televize přestává stačit - je málo interaktivní. Jasně že se na ni fanoušci dívají, ale k tomu mají zapnutý on-line (lahváče nejspíš zapli také) a mohou se jednoduše vydovádět. Jen by pak nemuseli všude psát, že mají zlato. Chápu sice, že svým zvrhlým způsobem se na něm také něco napracovali, ale pořád si myslím, že zlato má Sáblíková a rozhodně ho není tolik, aby se o něj dělila s námi se všemi.

A na závěr bych tu měl jednu otázku… Když by náhodou Sáblíková nevyhrála, co by se objevovalo za nápisy? Myslíte, že by znělo třeba: „Máme h…o!?“ Ale kdepak. To by ho nejenže měla jen a pouze Sáblíková a nikdo by se k němu nehlásil, ale hlavně bychom jí v něm, my, národ český, hezky vymáchali čumák za to, jak nás zklamala.