Komunikátory

Indiáni se prý na dálku domlouvali kouřovými signály. Australští domorodci pomocí didgeridoo. V jižní Africe zdá se používají vuvuzelu, i když tou se prý svolávala spíše stáda dobytka.

My jsme lidé moderní a na dálku se domlouváme přes dráty a vlnami. Dříve telefonní pevnou linkou, posléze mobilními telefony a samozřejmě internetem. 

Zde máme na výběr neomezené množství způsobů komunikace – ICQ, Jabber, Gtalk, Mirandu, Live Messanger, Skype, Facebook.

Toto století pokročilo v komunikaci mezi lidmi na snad nejzazší možnou hranici. Je možné chatovat i při velké potřebě z WC, dokonce to zdokumentovat a lípnout na web.

Sehnat nějakého člověka by neměl být problém. Pokud je on-line. Ačkoliv se zdá, že dnes jsou off-line jen mrtví. Každý z nás má nějakou tu komunikační věcičku – protože kdo nemá mobil, je totálně out. Připojení k internetu už mají i v zapadlých vískách.

Celý svět komunikuje skoro současně – objeví se světová premiéra dlouho očekávaného filmového blockbusteru, a ještě před závěrečnými titulky máte první hodnocení diváků na IMDb nebo ČSFD, vždyť připojit se dá i z kina.

Jakmile spadne letadlo, už na Youtube – nejčastějším zdroji zpráv naší televize Znova – kolují videa z mobilu a fotografie místa havárie. Dávno předtím, než na místo přijede policie a záchranáři. Někdy je to až děsivé, zvláště vzpomenete-li na Bradburyho povídku Dav (jinde Zástup).

Ale někteří využijí komunikátory i na vzdálenost pár metrů. Několik mých známých chatuje s manželkou na vzdálenost jednoho obývacího pokoje, každý ze svého notebooku. Další vymoženost moderní doby – pár slov na ty dva tři metry putuje po drátech možná celého světa, záleží, přes jakého providera jsou připojeni.

Někteří milí lidé vám přes komunikátor připomenou, že existují na světě věci jako Viagra, ruské a ukrajinské dívky, jiní milí lidé vám neustále chtějí na účet poslat pár milionů dolarů, případně vám oznamují, že jste vyhrál v loterii. To pak hned člověka těší den, a po světě se musí procházet už pár miliard milionářů.

Další hodní lidé jsou tak vyloženě nadšeni ze svých mobilních komunikátorů, že si nemohou tu velkou radost nechat pro sebe a dělí se o své důvěrné hovory se všemi v tramvaji či autobuse, pokud jsou z Brna a jiných měst, tak i v trolejbusu. O vlacích nemluvě. Je to požitek poslouchat v klídku cizí hovory (protože nic jiného se dělat nedá) a nahlédnout do zákulisí životů naprosto cizích lidí, kteří vám už při vystupování nejsou tak cizí. U některých si možná stihnete poznamenat i základní údaje jako „Martička – velký kozy – telefon 603XXXXXX“, protože jej diktovala kamarádce.

Protože už není potřeba se svolávat kouřovými signály na nepřítele, ani shánět vuvuzelou dobytek (i když – jak se to vezme), slouží komunikátory ke svolávání už jen nějakých veselých, recesních nebo protestních akcí.

Třeba se nyní hrají veselé hry jako hoď vajíčkem na svého ošklivého politika, pochoduj městem a odvážně hajluj, zmlátíme rozhodčího a fanoušky soupeře, odvážnější dokonce hrají natoč své porno video v přírodě a hoď to na web. Zkrátka samé důležité okolnosti, jež nutí ke svolávání se ze své podstaty.

Voláme si a komunikujeme, životy druhých máme skoro po vteřině zdokumentované. A určitě to všechny ostatní strašně zajímá, co právě teď dělám a na co myslím. Nebo že by ne?

Tak proč by mi ti druzí přes jakékoliv komunikátory furt psali nebo volali? Když je můj život nezajímá? Abych se zajímal já o jejich? Aby si nepřišli na tom světě tak zbyteční? Aby jejich jméno bylo zapsáno zlatým písmem ve všech dostupných komunikátorech přátel?

Ještě že ty komunikátory máme. Každý tak může být vlastně na vždy slavný. Bude žít v historiích ICQ, Facebooku, Skypu, v nesmazaných SMSkách, které si mnozí zálohují na hard disk počítače...

No nic, mládeži, jdu ven svolat kamoše na fotbálek a pak zajdem do hospůdky na pivo. Naštěstí je to v podzemí, takže tam není signál ani mobilní, ani internetový, takže si budeme moci povídat, a to dokonce tváří v tvář.