Počítačové triky zabíjejí film

Bývaly doby, kdy trik ve filmu působil na diváky jako zjevení z jiné planety, a filmaře bavilo lidi překvapovat. Šlo však právě jen o to ozvláštnění, o ten prvek něčeho navíc k příběhu, co jej okořenilo. V dnešní době se však koření podává jako hlavní jídlo.

Když se objevily první kinematografické záznamy, například Příjezd vlaku do stanice, lidé při promítání utíkali v panice z cirkusových stanů, kde se projekce konala. Brzy si zvykli na to, že jde o iluzi, pohyblivé obrázky.

V té době však přišel jistý Meliés a nabídl jim cestu na Měsíc. Diváci nevěřili svým očím. Jak se to filmařům povedlo? A když lidé zasáhli Měsíčňany, a ti se proměnili v prach, ó hrůza, jak toto bylo možné?

Triky zastavením kamery se však také staly brzy rozšířené a lidé přistoupili na tuto iluzi, a když se v pozadí objevil Kleopatřin obrovský palác, evidentně nakreslený na velkém plátně, nechali se iluzí vést a brali ji.

Filmaři se poté zaměřili na čistě filmařské postupy – vybrousili střih, vedení kamery, vznikl zlatý řez, estetické teorie rámování obrazu, technické teorie rámování obrazu, práce s detailem, celkem, se světlem, a samozřejmě se scénářem a příběhem a v neposlední řadě s herci.

Když film přestal být němý, tu dostali filmaři další hračku a mohli experimentovat se zvukem, hudbou, písničkami, s ruchy, výkřiky, ale i s tichem.

Všemu tomu se začalo říkat filmové umění. Aby ne, film sestává z tolika složek a udržet je pokupě, aby fungovaly jako celek, to dá pořádnou fušku.

A nezapomínalo se ani na triky. Ve velkofilmech jako když je najdeš, a co teprve horory, kde nejen triky, ale i masky hrály svou roli. Žralok v Čelistech je umělý – taky trik. A co teprve Blízká setkání třetího druhu, kde máme kosmický talíř, nebo E. T. – mimozemšťan, kde nám pobíhá rovnou ufounek? A co Lucasovy Hvězdné války?

V sedmdesátých letech se znovu experimentovalo i s 3D, ale nakonec tato technologie skončila v zábavních parcích, pro kina se prostě nehodila. Lidé chtěli příběh, emoce, a ne brýle na nose.

Až v době povrchních filmů bez děje, plytkých jako talíř na řízek, se 3D mohlo prosadit. V době, kdy se všechny filmové složky dostaly do pozadí a vrch nabraly jen a jedině triky. Pravda, ještě burácející soundtrack je potřeba, abychom byli spravedliví.

Když si dnes nějaký filmař hraje s filmovým postupem, s obrazem, zlatým řezem, světlem, ruchy, tichem... je považován za narcise a film za úděsné umění, u něhož je nutné přemýšlet. Ale lidé přece dnes jsou unaveni za celý den, a u filmu potřebují vypnout mozek. Mají-li tedy co vypínat. A pokud jej vůbec kdy za svůj život zapnuli.

Všem těmto s vypnutými mozky jsou určené triky. Filmy se tomu říct nedá. Třeba příběh nebo téma filmu Avatar jsou o ničem, úspěch stojí na tricích a 3D, jaké svět do té doby neviděl. Jakože neviděl. Ale film to není.

Dnes plátny burácejí kosmické lodě, čarodějná košťata, vlkodlaci i upíři, piráti, Saxány, vše jen pro kouzlo triků.

Ale ke koukání, ke koukání už to dlouho není.