Báječný nepokrytý svět aneb U Kulatý báby není signál

Byl jsem tuhle v divadle. Já vím, není to zas až taková bomba, abych na tom postavil článek. Koneckonců ani fakt, že šlo o představení jednoho muže, z toho nedělá velkou senzaci – divadla dneska šetří, kde můžou. Důvod, proč tady prezentuji svou pokročilou kulturnost, je vlastně banální: Onen jeden muž totiž před začátkem představení standardně požádal publikum o vypnutí mobilních telefonů a v průběhu večera téma ještě jednou otevřel.

Hovořil o tom, že některá divadla se dnes chlubí tím, že v prostoru jejich hlediště není signál. Takže i když si někdo mobil vypnout zapomene nebo to z manažerské pýchy odmítne, příliš to nevadí. Tuhle konkurenční výhodu mají zejména suterénní divadla. Pokud se pak náhodou někde nějaká scéna nově staví, rovnou se přemýšlí, jak tohle odstínění signálu konstrukčně zajistit. To mě nemálo zaujalo: Nepřítomnost signálu jako pozitivní rys.

Vlastně je to docela přirozené. Čipy zašité pod kůží, které by umožňovaly lokalizovat jakéhokoli člověka kdekoli na světě, byly v osmdesátých letech vděčným námětem nejedné knížky vědeckofantastického žánru. V hospodách jsem pak sem tam zachytil diskuse typu: Ty by sis dal zašít čip? Dal? Já bych si ho teda zašít nedal. Bych si ho hned vyrval, kdyby mi ho zašili. Vole.

Dneska se předháníme v tom, kdo si pořídí ten nejnovější. Nikdy se ho nikdo z nás nezbaví, přestože to představuje daleko menší úsilí než chlapácky si vytrhávat zařízení zašité pod kůží. Sem tam ho někdo z nás na chvíli nervózně odloží, možná vypne na noc, ale ráno si ho zapíná dřív, než zapije svá antidepresiva. Samozřejmě, mluvím o mobilu. A překvapivě nemluvím o technických možnostech lokalizace konkrétního přístroje s přesností na desítky metrů, možná na metry. Mluvím o partnerech, rodičích a tak.

Například moje žena naprosto ztratila všechny dobré návyky, které měla v éře pevných linek. (Machruju tady takhle proto, že moc dobře vím, že žena tyhle stránky nečte. Přesněji nečte nic, co píšu; pokládá to za věc duševní hygieny.) Nejde o to, že se například nepředstavuje (přece vidíš, kdo ti volá, ne?), ale zejména o to, že úvodní pozdrav nahradila lokalizační frází: Kde jsi?

Tento trvalý dohled je totiž daleko nebezpečnější než jakékoli sledování tajnými službami přes družici. Jednak tajné služby naprosto nezajímá, jestli jsem U Kulatý báby nebo U Huličků. Pokud bych už nějakou tajnou službu zajímal (což je asi stejně pravděpodobné, jako že bych zajímal tu černovlásku, co dělá ve čtvrtým patře v budově naproti), bude moji polohu definovat souřadnicemi zeměpisné šířky a délky nebo něčím takovým. Moje žena ji naopak definuje vzdáleností příslušného místa od našeho společného trvalého bydliště. Tu pak uvede do vztahu k rychlosti prostředků hromadné dopravy a sdělí mi, kdy asi tak budu doma. Tak to budeš kolem páté doma, zašvitoří. To je skvělé, pojedeme nakupovat. Nechápe bohužel, že být půl hodiny od domova a být u Kulatý báby jsou dvě zatraceně odlišné věci.

Takovouhle lokalizaci lze zdánlivě snadno ošálit. Byl jsem očitým svědkem scény, kdy v pražské Pštrossově ulici vyběhl z vinárny muž jen v košili rozepnuté do půli chlupatých prsou a halekal do mobilu: Tak jsme právě dorazili do tý Jihlavy, miláčku. Pokud to byl Pražák zvyklý dodržovat na dálnici stotřicítku a jel z Brna, právě získal hodinu času k dobru. Jenže každá zdánlivě jednoduchá věc má vždycky nějaké mouchy:

Jednou jsem se k téhle nedůstojné taktice uchýlil. Tak akorát přijíždíme na Zličín, povídám ženě, která se dotazovala na průběh mojí cesty z Plzně. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští zastávka Černý Most, povídá mojí ženě ten podrazák z reproduktoru nad mou hlavou. Navíc asi není daleko doba, kdy bude mobilní telefon poskytovat nejen informaci o vlastní buňce, ale i o buňce volaného čísla. Pokud už to tedy některé neumějí.

Řešením není dokonce ani to, že si mobil zapomenete doma nebo ho vypnete. To se totiž nedá použít jako univerzální princip. Když se vám mobil vybije pokaždé, když jste cítit knajpou a kapsy máte plné vizitek nějakých divných asistentek, je to dřív nebo později trochu nevěrohodné.

Takže si představuju, jaká to bude krása, až se to s těmi odstíněnými hledišti divadel rozšíří třeba na hospody. Všude budou reklamní slogany jako: U nás nemáme signál. Nesignálový prostor. Čistá hospoda. A tak. Nebo třeba v kuželnách. Squashových halách. Nebo sto metrů kolem každého rybníka, kde je povoleno chytat. Taková místa by byla přece strašně vyhledávaná. Mobilní operátoři se začnou předhánět v tom, kdo kde nemá signál: V naší síti neuvíznete. Neponechte se ulovit. Reklamní textaři budou pořádat závody v líčení orwellovských praktik konkurence.

A chlapi, když budou mít své dny, přijdou před půlnocí z barů příjemně uvolnění a vypovídaní za svými dobrými ženami, na které se tím pádem budou upřímně těšit, a zašeptají jim do ouška: Úplně jsem ztratil přehled o čase, pusinko. Chtěl jsem ti zavolat, ale to víš: U Kulatý báby není signál.