S cédéčkem na prsou!

Viděli jste ty olympijské medaile z Turína? Nemyslím zblízka, na vlastní oči (Katka s Lukášem čtou tyhle stránky asi spíš sporadicky). Myslím tak vůbec. Vypadají jako cédéčka.

Trochu mě to otrávilo, protože jsem konzervativní. Medaile má vypadat jako fidorka, to mi nikdo nevymluví. Na druhou stranu jsem si ale uvědomil, jaké možnosti toto propojení symbolu sportovního úspěchu a datového nosiče otvírá.

Je mi teď úplně jasné, proč např. ceremoniál předávání medailí v závodě žen na 30 km volnou technikou neproběhl hned po strhujícím finiši Kateřiny Neumannové. Pořadatelé prostě nejdřív museli vhodně sestříhat vybrané video-sekvence z právě dokončeného závodu, Katčin mohutný nástup v cílové rovince podbarvit nějakým Wágnerem a na závěr dát do titulků, kdo vítězce mazal lyže a chodil pro kafe. Pod tím vším přirozeně ještě copyright a nějakou tu výhrůžku stran nelegálního kopírování. Pak to teprve mohli na ty medaile vypálit a pověsit je holkám na plece.

Počítám přitom, že si autoři těchhle suvenýrů nepočínají tak amatérsky jako firma, co nám natáčela promoci. Každý z nás ješitů, co si tu kazetu koupil (ano, v době , kdy jsem promoval, už existovaly videokamery!), sleduje po většinu času naprosto neznámé lidi v sále a ve zbytku záznamu pak promování svých spolužáků. Na pár vteřin se tam někde mihne taky on sám. Pevně věřím, že v dobách pokročilé customizace se něco podobného ani Čepalovové ani Kowalczykové nestalo.

Na stylově stříbrném disku v pořadí druhé závodnice je, jak doufám, série záběrů (alespoň ze tří kamer) na tvář ruské reprezentantky, bojující s vyčerpáním, přesto zářící v čele vedoucí skupiny. Ve chvíli, kdy se Kateřina Neumannová dostává na její úroveň, se obraz pomaličku ztrácí v mlze a rozplývá. Za zpěvu Alexandrovců je pak prolínačka na stupně vítězů, kde Čepalovová (digitální animace) přebírá stříbrnou olympijskou medaili. Polka to má podobné, jen tam místo Alexandrovců znějí mariánské sbory z Čenstochové.

Turínští organizátoři nastavili jednoznačně správný trend. Teď je ovšem třeba nezůstat v půli cesty. Všichni si sice pamatujeme obdélníkové vizitky s plochou pro vypálení dat, které byly svého času zajímavým suvenýrem. Měly ovšem své mouchy. Jednak vypadaly jako rozšlápnuté zrcátko, co se na něj podle přísloví zlobí ten, kdo má křivou hubu, jednak víc než tři najednou svému majiteli spolehlivě urvaly kapsu. Je prostě třeba využívat všeho, co už tak jako tak vnější znaky cédéčka vykazuje.

Jak je například možné, že pivní tácky jsou pořád ještě z papundeklu?! Taková příležitost pro pivovary představit detailně výrobu svého zlatavého moku od sklizně prvotřídního chmele (vývozní prazdroj), respektive zametání smetí pod česací linkou (ta piva ze supermarketů) až po průtok trubkami tak čistými, že se nám o tom ani nezdálo! (Rád bych stokilového výčepního od Kulatý báby ujistil o tom, že tohle není žádná provokace namířená proti němu.) Tácky se stejně kradou, všichni to víme. Tak proč téhle nejpřirozenější distribuční sítě marketingově nevyužít?

Ale nezužujme možnosti využití současné nejrozšířenější podoby datového nosiče jen na oblast materiálního konzumu. Proč by si například oduševnělí katolíci nemohli z nedělní mše odnášet stylizovanou hostii se záznamem kázání, chrámového zpěvu a textů všech čtení v pédéefku? Co brání dopravní policii vyjmout při každé silniční kontrole z rukojeti plácačky červený terč a nabídnout jej řidiči k zasunutí do autorádia s přehrávačem? Miroslav Moravec nebo Alois Švehlík by tam mohli pod patronací BESIPu do zblbnutí opakovat nějaká osvědčená pravidla šťastného návratu.

Konec konců, takový datový nosič může být i součástí předmětů vážných až pietních. Vůbec by mi to nevadilo. Lidská paměť je krátká a moji synové vykazují překvapivě malý zájem o autentické vyprávění o mých velkolepých činech. Jen s nevolí se pak učí zpaměti moje oduševnělé texty a nepochopitelně lhostejně procházejí kolem mých diplomů z hasičské soutěže Plamen a literárního festivalu Strážnice Marušky Kudeříkové. Těžko se tedy divit, že do kulatého víčka od urny vkládám mnoho nadějí.