Níž, miláčku, a teď doleva

Jsem venkovan. I můj kolega je venkovan. Jsme v podstatě dost ruralistická firma. Luxusní možnost pomazlit se po libosti se slípkami či rozverně načutnout psíka je ovšem vykupována časovými ztrátami a nepohodlím dojíždění. Uvítal jsem proto, když mi kulak tuhle večer nabídl, že mě sveze domů – oba žijeme týmž směrem od Prahy.

Ledva jsme usedli, vyňal kolega ze záňadří GPSku a pohybem varietních mágů ji zasunul do držáku na palubní desce. Demonstroval jsem úžas, kterýžto účin na mou psychiku kolegovi zalahodil tak, že polohlasně zařžál. Vyrazili jsme.

Sledoval jsem věcičku s nelíčeným zájmem. Sedlák navolil cílovou destinaci kdesi uprostřed polabských lužních lesů a na displeji se objevila mapa se žlutou šipkou doporučující nám směr. Z kolegova výkladu o principu té věci jsem pochopil asi tolik, že nějaké družice do zblbnutí hlásí, kolik je hodin. Podle toho, která se o kolik sekne, pozná přijímač na naší palubní desce, kde zrovna je. Vzpomněl jsem si, jak mě v Pionýru učili poznat podle postavení hodinových ručiček na ciferníku a postavení slunce na obloze, kde je jih, a hned jsem se s touhle dovedností vytasil. Kolega se ovšem (po mém soudu dost prostoduše) zasmál a pravil, že tenhle systém je přece jen maličko jiný.

Rozhodl jsem se tedy chovat se k podezřelému technologickému zázemí celé té věci s okázalou přezíravostí. O to větší zájem jsem upřel k softwaru, který bezduché souřadnice oblékal do kabátu dálnic, silnic a uliček, podél nichž naskakovaly a znovu se ztrácely čerpací stanice a fast-foody.

Daleko nejvíc mě ovšem nadchla slečna, co z reproduktoru GPSky průběh naší jízdy komentovala. „Po padesáti metrech odbočte doleva,“ řekla například kolegovi – a ten po padesáti metrech odbočil doleva. Byla to naprostá idyla – chovali se jako mladý manželský pár na prvních dvou kilometrech cesty do Chorvatska. Líbánky trvaly až do chvíle, kdy kolega sjel z dálnice, aby mě po rozmlácených okreskách zavezl pod rodný krov.

„Po sto metrech odbočte doprava,“ zavelela dívenka mému kamarádovi, aby ho tak navedla zpátky na dálnici. V paměti GPS měla jasně dáno, že ho má dovést k rodinnému krbu, a zjevně z toho nehodlala slevit. Kamarád se machisticky zazubil a s gustem zahnul doleva. Jsem přes patnáct let ženatý, takže jsem se přirozeně přikrčil v očekávání nějaké afektované poznámky typu: Ty jsi snad hluchej, nebo co!? Jasně jsem ti přece řekla… Jenže nic takového se nestalo.

Kousek za dálničním přivaděčem to holka zkusila znovu: „Po sto metrech se obraťte, je-li to možné,“ zavrkala. Ucítil jsem sotva znatelný tlak, který mě lehoučce vmáčkl do sedadla. Kolega se zřejmým požitkem prolétl křižovatku a nekontrolovaně mu zacukal koutek. Otočil jsem se na něj s rostoucím podezřením. Chvíli váhal, ale pak se ke mně obrátil – a omluvně se zakřenil! Došlo mi to.

Povolil jsem si kravatu a rozepnul košili. Kámoš si zapálil. Cestu od sjezdu z dálnice, která normálně trvá tak čtvrt hodiny, jsme jeli dobrých 40 minut. Pokaždé, když nám holka zavelela, co a jak, si kámoš odklepl popel na palubní desku, já si posunul sedačku a natáhl nohy – a vyrazili jsme opačným směrem.

Když jsme přijížděli k našemu domu, povídá mi: „Jezdíte někdy na rodinný výlety? Takový ty s namazanými chleby a hradem, co má příští prohlídku přesně ve tři? Klub českých turistů prý pro GPSku zpracoval i mapy turistických tras. Už dlouho se chystám, že si v sobotu jednou vyjedu do Českého ráje sám. Kdybys chtěl, zvu tě.“

Když jsem večer uléhal na manželské lože, dozníval ve mně ještě ten povznášející pocit z cesty domů. Cítil jsme se opravdu skvěle. V tom nejlepším rozmaru jsme se touživě přivinul k ženě a sjel jí rukou po zádech přes boky ke klínu. Něžně zavrněla a otočila se ke mně. Putoval jsem rukama po krajině jejího těla, když mi najednou zašeptala do ucha: „Výš. Výš – a teď trochu doprava…“

Měl jsme pocit, že mi hlavou zrovna prolétly všechny ty družice, co říkaj mému kamarádovi, kudy mě má vézt domů. Pevně jsem to teplé ženské tělo sevřel a pomalu, chrčivě pronesl: „Tak – to – ani – náhodou!“

Když jsem se druhý den probudil, vonělo v kuchyni kafe a žena se culila, jak když zrovna típla jointa. „Včera jsi mě fakt překvapil,“ povídá mi. „Netušila jsem, jakou máš pořád fantazii. Že jste zas v práci stahovali nějaký prasárny?“

Tomu bys nerozuměla, pomyslel jsem si. Družice, časový impulsy, prostě vyzrálá technologie. Nahlas jsme ale řekl jen: „Nestahovali,“ a odešel do koupelny. Po třech metrech chůze přes obývák jsme odbočil doleva a v chodbě po metru doprava. Tak jako každý den…