Hazard zvaný myšlení

Viděl jsem tuhle ve zprávách, že vědci – nevím už ve které zemi – vyvinuli počítač, který je možné ovládat pouhou myšlenkou. Zatím tedy celá senzace spočívá v tom, že člověk, který si na hlavu nasadí speciální aparát, dokáže silou vůle posouvat kurzorem zprava doleva a zpět.

Prozatímní omezené možnosti by nás ovšem neměly vést tomu, abychom objev podceňovali. Vždyť prosťáček Bell do telefonu taky jenom mluvil.

Vývoj této technologie bude určitě podobně překotný jako vývoj všeho kolem nás (šestnáctileté studentky hotelové školy sídlící naproti naší firmě nevyjímaje). Počítám, že za pár let bude každý počítač schopen standardně odečítat myšlenky, které bude rovnou zapisovat. A to bez onoho nedůstojného postroje, ve kterém uživatel prototypu, jehož jsem viděl v televizi, vypadal jako Gagarin nanečisto. Dálkový snímač mentálních obsahů bude patřit k základní výbavě PC.

Bude to ovšem vyžadovat jistou osobní kázeň. Pokud jste až dosud psali: „Vážený zákazníku, dovolujeme si vám nabídnout naši mimořádně žádanou sestavu za bezkonkurenční cenu,“ a mysleli si přitom: „Pevně doufám, ty jelimánku, že si od nás ten neprodejnej a předraženej šrot koupíš,“ za použití těchto technologií asi díru do světa businessu neuděláte. Dřív než definitivně zkrachujete, vám ještě párkrát místo odpovědi: „Děkujeme za skutečně zajímavou nabídku, nicméně v současné době jsme po stránce infrastruktury plně saturováni,“ přijde od stejně nepozorného obchodního partnera odpověď: „Jestli jsi psal Sběrným surovinám, tak ty sídlí o dvě ulice dál, ty blbečku.“

Ovšem ani když se naučíte v jazyce obchodní komunikace i myslet, nebudete mít ještě vyhráno. Téměř žádný člověk totiž nedokáže udržet myšlenky u jediného předmětu. Naopak uhýbání těkání myšlenek od tématu k tématu je naprostým pravidlem. Bude proto nezbytné věnovat dostatek času a píle závěrečné korektuře zaznamenaného textu. Jinak se vám snadno stane, že se adresát dozví nejen datum a místo obchodního jednání, ale také to, že na víkend má přijet tchýně, že Sparta s Budějicema určitě zase rupne, že s těmi hemeroidy už byste vážně měli něco dělat, že na víkend má přijet tchýně, že Vašek je fakt blb, když do Věrky nejde, že ten vajíčkový salát vás snad roztrhne a že na víkend má přijet tchýně. Sice by to mohlo někdy škrobenou komunikaci trochu odlehčit, ale na důstojnosti vám to příliš nepřidá.

Dalším kamenem úrazu by mohla být citlivost senzoru. Do jaké vzdálenosti bude schopen myšlenky odečítat? Do metru? Do metru a půl? Do metru a půl směrem od obrazovky monitoru nebo do metru a půl do všech stran?

V nejednom kanclu přece bývají stoly po dvou proti sobě. Monitor mojí kolegyně – tedy chci říct monitor něčí úplně cizí kolegyně – je tak od mojí hlavy (od nějaké úplně cizí hlavy, sakra) skoro stejně daleko jako můj vlastní. Co si asi pomyslí, až se mezi řádky jejího myšleného textu začnou objevovat ňadra? Mohl bych sice lišácky tvrdit, že jsem myslel na chuděry koňadry, kterak v letošní dlouhé zimě strádají nedostatkem potravy, a senzor zachytil myšlenku neúplně. To ovšem naráží na zásadní překážku, totiž že kolegyně není idiot.

Jediné, v čem by snad mohla být tato technologie v sociální oblasti přínosem, je možná to, že myšlenka je rychlejší než společenské zábrany a ostych. Dřív tedy, než stihnu upadnout do rozpaků, se mojí spolupracovnici před očima rozprskne bílá stránka nového textového souboru a na ní se řádek po řádku seřadí slova jak v upoutávce na Matrix:

Na ohmatané klávesnici

hraju, co Múzy nadělí.

Někdy tím budím ďábly spící

a jindy zase anděly.

Jen tebe nepřivolám z dálky,

z cizoty, v které stále jsi,

protože pro některé znaky

doposud chybí klávesy.

Štíhlé dívčí prsty stisknou ve zlomku vteřiny Ctrl+S a já v rozpacích kvapně vstoupím do skříně. Pak pomalu, nenuceně vycouvám, napodruhé už správnými dveřmi opustím kancelář a než se vrátím od kávového automatu, můžeme se oba tvářit, že „ten počítač zase nějak zlobí“. A pak že technologie vedou k odosobnění komunikace.