Věk papírů

Seděli jsme tuhle s kamarádem z IT branže u Kulatý báby. Řeč přišla taky na to, jak podpořit rozvoj firmy. Hlavně musíte sbírat papíry, řekl mi kámoš; nechal si za tu radu zaplatit svá 4 piva a ponechal mě zmateným úvahám.

Musím nicméně připustit, že ekonomický přínos celé akce byl spíše nevýznamný. Vyhecoval jsem tedy ředitele, aby ve firmě vyhlásil tzv. bleskový sběr, který zažíval největší popularitu v 80. letech. Každý dostal za úkol přinést do práce všechen papír, který už doma nepotřebuje. Druhý den se v recepci kromě balíků novin postupně navrstvily také některé dříve populární tituly svědčící o tom, jak se měnil vkus zaměstnanců. Čuk a Gek se ocitli po boku Boba a Bobka, básně Pavla Kohouta spočinuly hned vedle monografie o Járovi Kohoutovi a Jiráskovo Temno se sešlo tolikrát, že recepční musel rozsvítit. Účetní se vytasil s pěti ročníky Samce, což – jak se ukázalo – vůbec nebyl časopis o chovu králíků, jak nám léta tvrdil.

Výtěžek z tohoto podniku byl sice o poznání vyšší, přesto jsme z něj stěží uplatili hodinu práce lektora, který u nás učí nejjednodušší  počítačový kurs „Myší zleva doprava“ a jeho pokročilou variantu „A zpět“. Pochopil jsem, že někde děláme chybu, a vylákal jsem kámoše ke Kulaté bábě na další 4 piva.

Pozorně si mě vyslechl a na druhý den mě pozval k nim do firmy. Hned, jak jsem vešel, naplnil mě důvěrně známý tísnivý pocit. Jako dítě jsme jej pociťoval vždy, když jsem na schůzích ROH v síních tradic recitoval budovatelské básně. Všude po stěnách totiž visely diplomy a čestná uznání. Nutkavou potřebu uklonit se a ryčně provolat, že vesele, vesele do továrny dělník jde, jsem potlačil na poslední chvíli.

Kamarád mi zasklená lejstra jedno po druhém ukázal a sdělil mi, že právě takovéhle papíry musíme sbírat! Nic prý nepůsobí na zákazníky lépe než certifikáty, jimiž nám velké počítačové firmy přiznávají nějaký status – nejlépe zlatého, stříbrného nebo aspoň bronzového partnera. Ale dobré je koneckonců jakékoli osvědčení.

Hned druhý den proběhlo u nás v práci druhé kolo bleskového sběru, tentokrát zaměřeného na tenhle druh papírů.  Musím říct poctivě, že jsme měli všechny důvody ke spokojenosti. Do týdne zdobily stěny našich chodeb: Osvědčení o zkoušce instruktora lyžování, dvě bronzové plakety Jana Janského a jedna stříbrná, členská karta Klubu Delvita a jako zlatý hřeb se na čelní stěně skvěl papír, jímž Česká republika přiznává našemu údržbáři Kenn-Saro Lazzymu status uprchlíka. Než jsem pozval kamaráda na obhlídku, stačil jsem ještě doplnit účastnický list z hasičské soutěže Plamen, diplom za třetí místo v soutěži Puškinův památník a ještě dva nebo tři další cenné papíry.

Kamarád to celé podrobně prozkoumal a zeptal se, jestli to viděl ještě někdo jiný – třeba někdo s druhou atestací z psychiatrie. Nato mi ukázal webový formulář, který je třeba vyplnit, aby nám bozi počítačového nebe poslali ty správné certifikáty. Když odcházel, nepříčetně ze zdí strhával zasklené doklady o našich úspěších a hystericky se smál. Na diplomu ze soutěže Zlatá srnčí trofej dokonce okamžik tančil jakýsi šílený rituální tanec. Připadal mi v poslední době dost přetažený.

Ve formuláři, jehož vyplnění nám mělo přinést kýžená dobrozdání, nám jejich tvůrci kladli řadu zvídavých otázek. Když jsme do něj po týdnu přepsali lékařské anamnézy všech našich příbuzných, kompletní účetnictví firmy a místopřísežné prohlášení, že třídíme odpad, došlo na případovou studii.

Rozhodli jsme se popsat kreativní řešení zásadního problému s tím, že nám driver tiskárny shazoval texťák.Nejprve jsme uplatnili standardní postup: Aplikaci jsme vypnuli a znovu zapnuli. Výsledek se bohužel nedostavil, což se dalo s 50% pravděpodobností čekat – tak jako úspěšnost každého řešení na této platformě: Buď to klapne, nebo ne.

Dalším přirozeným krokem, který jsme v případové studii také věrně popsali, bylo tiskárnu cvičně odinstalovat a zase nainstalovat. Když ani toto prohloubení principu „nastoupit – vystoupit“ nepřineslo kýženou nápravu, napadlo správce vzít tiskárnu do náruče a vynést ji z kanceláře. Když se s ní vrátil a nainstaloval ji, bylo všechno v nejlepším pořádku. S pocitem přirozené hrdosti jsme tento postup prezentovali v závěru studie a celý formulář odeslali. Nastal čas čekání.

Po několika urgencích ve dvou světových a dvou provinčních jazycích jsme ovšem byli vyrozuměni o tom, že jsme nutná vstupní kritéria nesplnili. Chápali jsme to přirozeně jako donebevolající křivdu a vůči certifikátům jsme se zatvrdili. Stěny firmy jsme vzdorně vyzdobili plakáty fotbalových týmů, reprodukcemi Alfonse Muchy a účetní přispěl několika dvojlisty z Horké a divoké, které jsme umístili do vstupní haly. Každý se tak hned při příchodu může přesvědčit, že máme zkušenosti se stahováním, se sdílením, a také může snadno zjistit, kde nám všechna platinová partnerství mohou být.

Klientům se u nás viditelně líbí, takže nakonec nezbývá než přiznat, že kamarád měl pravdu. Na těch papírech na zdi prostě něco je.