Kdo s koho

Byl jsem na Invexu. Jasně, že i vy jste byli na Invexu. Hanka, Mirek, Fill i ten statečný Anonym, co mi do diskuse zase napíše, že jsem idiot. Invex a psychopatické komentáře – mé životní jistoty.

Nebyl jsem ovšem na Invexu jen coby návštěvník – na krku se mi hrdě houpal vystavovatelský průkaz. Spiklenecky jsem pomrkával na další takto označené členy bratrstva spjatého touž nesdělitelnou zkušeností. Jen nám zní o šesté večerní závěrečná fanfára ukončující výstavní den jako trouby andělské. Jen my známe nudu, při níž  je i vdechování hélia z balonků a následná recitace Maryčky Magdonové fistulí vítanou kratochvílí. Jen nás se zmocňuje takové vyšinutí smyslů, že v touze po rozptýlení soutěžíme i o nabíječku k telefonu, který nevlastníme (případně si v pavilonu C ukořistíme Playboy, což je v mnoha případech počínání stejně absurdní).

Letošní ročník pro mě byl nicméně ozvláštněn účastí kolegyně, která tento iniciační rituál absolvovala poprvé. V blažené nevědomosti se na veletrh těšila. Zvrhle jsem se její naivitou bavil.

První dva dny – určené odborné veřejnosti – se právem cítila zoufale osamělá. Pohled do prázdných uliček, zužujících se kdesi v nekonečnu do jediného bodu, nepříjemně připomínal kulisu nějakého hodně hnusného amerického psychothrilleru. Náměsíčně se ploužící postavy dalších vystavovatelů, jejichž kroky občas proťaly prázdnotu, celkový mysteriózní dojem jenom umocňovaly. Těžko se tedy divit, že třetí, široké veřejnosti určený den upřímně přivítala. Nadšeně rozdávala úsměvy i fundované odpovědi na zapeklité odborné dotazy („Toalety? Na konci sálu doprava a po schodech do suterénu.“). Že to skutečné rozdávání nabude daleko dramatičtějších podob, měla teprve poznat…

Začali se objevovat už kolem poledne. Každý, kdo v roli vystavovatele absolvoval alespoň jednu podobnou taškařici, pro ně okamžitě získá zvláštní vnímavost. V padesátihlavém davu je detekuje na vzdálenost sta metrů, a pokud přicházejí ve směru větru, pozná je po čuchu. U některých z nich to pohříchu není metafora. Ano – řeč je o sběračích.

Když se ke stánku překotně loudavým krokem řítil první z nich, zkušeným dvojhmatem jsem stáhl z pultu propisky i klíčenky. Od každé z propriet jsem ponechal v dosahu jen jediný kus a do popředí předsunul balík méně atraktivních letáků. Sběrač se zadýchaně opřel o pult, igelitky zavěšené proklatě nízko. Navzájem jsme beze slov odhadovali svoje síly.

Sběrač patřil ke kmeni „Expertů“. Sdělil nám, že pracuje jako konzultant pro několik podniků a mohl by nás doporučit. Váhu svých slov podpořil vizitkou. Byla vytištěna na zašedlém kartonu, zjevně o dvě generace překonanou laserovou tiskárnou. Z druhé strany vizitky byla informace o tom, že spotřebič nesmí být vystaven kolísavému napětí, a trocha míchaných vajec.

Kolegyně před externím konzultantem tála. „Mohu vám nabídnout náš katalog?“ zašvitořila. Gatesův mladší brácha ho blahosklonně přijal. „Nemáte propisku?“ zeptal se konverzačně. „Jistě,“ podala mu má spolupracovnice onu jedinou vyloženou tužku pohybem, jakým synagogální sluha podává rabínovi svitek tóry. „Vzal bych jich pár do podniků, kde konzultuji,“ nabídl se ten dobrák. Dívčí ruka zajela pod pult, kde ležela krabice s propiskami, a než jsem stačil jakkoli zasáhnout, předala jich puget loudilovi. Ten mě přejel pobaveným pohledem a s oprávněným pocitem vítězství se kvapně vzdálil.

Pokusil jsem se tu čistou duši z našeho týmu trochu zasvětit do bojových taktik sběračů. Seznámil jsem ji s dalšími nejčastěji se vyskytujícími kmeny: „Stréci“ (bodré typy hovořící nářečím, co chtějí tričko „pre moju“ a propisky „děckám“); „tajní“ (Ochomýtají se kolem stánku předstírajíce odborný zájem, krouží a čekají na chvíli, kdy pozornost odvede jiný zákazník – pak berou tužky po pěti a klíčenky oběma hrstmi.) nebo „Férovky“ (na veletrh se přišli napakovat a nehodlají se tím tajit; mají čtyři igelitky, brašnu přes rameno a batoh – berou cokoli, v podstatě je nelze odradit). Kolegyně snaživě přikyvovala, ale viděl jsem na ní, že něčemu takovému odmítá věřit. Ponechal jsem ji tedy jejímu osudu a šel na decku bílého, co nalévali u stánku ob dvě uličky (patřím ke kmeni „Kolegové“).

Když jsem se za půl hodinky vrátil, nebyla k dispozici jediná propiska, klíčenka, dokonce zmizely i jinak neudatelné letáky. Kromě toho byla pryč moje sýrová bageta, co jsem měl připravenou k svačině, dvě lahve mattonky a u počítače chyběla myš. Kolegyně stála před stánkem jenom v tričku a šťastně se usmívala. Její svetr jsem ještě zahlédl mizet v davu, hozený přes ramena ženštiny z kmene Férovek. Zatoužil jsem zbičovat tu prosťačku kabelem od počítače, ale žádný už tam nebyl.

Na příští Invex – napadlo mě – pojedu s naším dva metry vysokým a 130 kg vážícím cynickým systémákem. Komunikuje sice jenom citoslovci a rukama jí i vlašák, ale zabezpečit stánek nepochybně zvládne. Nejen proti virům.