Jak nás vidí oko web kamery

Byli jsme o víkendu celá firma v hospodě a hospoda byla středověká. Nebo to o ní aspoň říkali. Poznalo se to podle slámy na zemi a tanečnic na stolech. A taky podle toho, že kdo se na obsluhu obrátil s žádostí o kávu, dočkal se doporučení, aby zavřel hubu a chlemtal svůj hrnec. Koloritu zaplivané krčmy někde v podhradí šlo máloco vytknout.

Po návratu do domovských kanclů nám kolega pustil videozáznam, který tam průběžně a velmi nevtíravě po celou dobu pořizoval. Shledali jsme na něm, že jsme atmosféře doby, která mnohá společenská omezení doposud neznala, poměrně dost podlehli.

Zpočátku se naše aklimatizace projevovala jen jadrnějšími odpověďmi na neomalené pokřikování krčmáře. Velmi brzy jsme ovšem tento komunikační modus začali uplatňovat také ve vzájemné konverzaci. Například decentní grafik tak mohl s hrůzou sledovat, jak na záznamu proti všem svým dobrým mravům tituluje vedoucího svého oddělení názvy známých hospodářských zvířat, dále divoké (zejména černé) zvěře a také jmény některých živočišných druhů, které na své objevení teprve čekají. Vedoucí během projekce rudl, zatínal pěsti, ale než mohl vstát a grafika na hodinu vyrazit, spatřil na čelní stěně místnosti sám sebe, kterak se v opilecké pýše pokouší o břišní tanec na stole. Viděl tedy také, jak dvojitá vlna mocného břicha záhy brutálně trhá knoflík i zip jeho poklopce, což ho přivádí k  rezignaci na šantánovou exhibici. Na posledních záběrech ještě kamera stihne zachytit, jak rozverně rozkopává mísu s pečenými žebry po lokále. Kvapně tedy zase usedl a jal se roztržitě listovat diářem.

Podobný šok zažila v průběhu projekce celá firma, vyjma účetního, který na plátně naší recepční otevřeně nabízel pohlavní styk obzvláště zvrhlého charakteru. Celé scénce se nyní znovu vesele smál a svou nabídku slečně z recepce na místě zopakoval. Ta vyběhla z kanceláře s nervovým šokem, který se ještě prohloubil poté, co z dalších vteřin záznamu vyšlo najevo, že v té hospodě ji nadšeně přijala.

Celé tohle promítání nás bohužel nutilo zamyslet se nad tím, že se vlastně vůbec neznáme. Stačil jeden večer v prostředí, které zrušilo mnohé bariéry naší socializace, a mistr Hyde doktora Jeckyla v nás dokonale zašlapal do země. Co když jsme ale takoví – jen v míře méně zjevné – stále? A jenom o tom nevíme?

Jakkoli jsme byli všichni otřeseni, toužili jsme po tom podívat se pravdě od tváře. A protože jsme počítačová firma a moderní technologie jsou naším denním chlebem, rozhodli jsme se pro dobrovolnou dvoutýdenní reality show. Roztahat po firmě webkamery byla otázka hodiny. Elektronické oči velkého bratra jednak zprostředkovávaly on-line sledování, jednak nám umožňovaly záznamy ukládat pro pozdější analýzy.

Nahrávky z prvních dvou dní se ze všeho nejvíc podobaly propagačnímu videu Svědků. Tolik pozornosti, zdvořilosti a úsměvů chodby naší firmy ještě nezažily. Například technik s vedoucím provozu si dávali před vchodovými dveřmi přednost plných 26 minut. Škoda že jsme další kultivaci jejich doposud rezervovaného vztahu nemohli sledovat déle – oba přitom promokli na kůži, takže další den byli se zápalem plic upoutáni na lůžko. Každý na své.

Ráno druhého dne byla hospitalizována asistentka, která si udržováním trvale širokého a vstřícného úsměvu přivodila obličejovou křeč takového rozsahu, který vyžadoval odborný neurologický zásah. Květiny na chodbách, které jsme v průběhu roku všechny úspěšně převychovávali v sukulenty, do jedné shnily; masivní zálivka, kterou jim všichni zaměstnanci několikrát denně poskytovali, mohla mít těžko jiný výsledek. V ledničce nebyla k mání kapka alkoholu, zato pro kefír nebylo kam plivnout.

Čím více bylo mezi námi zdvořilosti, pozornosti a ohledů, tím zasmušilejší a současně nervóznější se cítil každý z nás. Pod povinnými úsměvy se zračilo napjetí – vždyť za čtrnáct dní bude záznam promítnut! Uvolněný byl snad jen účetní, který nenuceně klepal popel do nyní již prázdných květináčů, pod stolem mu stála sedmička Frankovky a pohlavní styk obzvláště zvrhlého charakteru nabízel recepční nejmíň třikrát denně. Jenže ten se nepočítal, je to přírodní úkaz, na nějž žádná společenská pravidla neplatí.

Koncem prvního týdne experimentu jsem byl pro nějaké materiály ve skladu. Všude prach, snad sto let staré papíry a přímo za dveřmi horizontálně natažená pavučina, kterou jsme si s odporem setřel z tváře. A pak mi to došlo. Tady nikdo nebyl aspoň měsíc. Nikdo. Ani technik, co instaloval kamery!

Pondělní mejdan ve skladu byl skvostný. Vedoucí oddělení tančil na stole břišní tance, grafik na něj ječel, ať jde do řiti, a účetní houpal na klíně slečnu z recepce. Joint šel z ruky do ruky a víno mizelo po kartonech. Takový teambuilding jsem myslím dávno nezažil. Pocit skutečné lidské blízkosti byl najednou skoro hmatatelný. Když jsme si tam po druhém týdnu společně promítli záznamy z našeho experimentu, ryčeli jsme smíchy. Od té doby se na chodbách vesele zdravíme, vedoucí provozu čeká na technika u výtahu a kytky zalévá každý týden jedna kancelář. A pak že technologie staví mezi lidmi bariéry.