Počítač na vás všechno ví! aneb Co si na nás stroje pamatují

Původně jsem zamýšlel začít tenhle text konstatováním, že stroje mají dneska daleko větší paměť než lidi. Jenže pak jsem si zase řekl, že tohle zjištění je docela zajímavé, myslíme-li lidmi třeba Anatolije Karpova, který když má den, vyklepne v šachách i IBM. Pokud bych v takovém srovnání reprezentoval lidstvo třeba já, už by to zas tak silný bonmot nebyl.

Moje paměť má spíše než k IBM blízko k japonské červené rybce. Ta, jak vědci zjistili, si prý pamatuje pouhých 5 vteřin, takže žije vlastně v permanentní přítomnosti. Já si bohužel pamatuju asi týden dozadu, takže žiju v permanentní minulosti – pořád doháním něco, co už mělo být před týdnem hotové.

Zajímavější ovšem je, že stroje si pamatují nejen to, co dělaly ony (stejně jako já vím, že jsem byl v sobotu se ženou nakupovat v Globusu a v neděli … taky). Pamatují si také, co jsme dělali my. A to je tak trochu problém.

Například prohlížeč internetu. Když jsem poprvé zjistil, že se v něm ukládají odkazy na všechny stránky, které jsem navštívil, co mi jen paměť sahá (tedy týden) a dokonce i do času, kam mi paměť dávno nesahá, obešly mě mrákoty. Naštěstí jsem to zjistil v rodině první, takže jsem okamžitě smazal historii. Říkal jsem si, že je zbytečné, aby se žena a děti potulovaly po stránkách Akademie věd, Rudolfina a podobných webech, jaké muži mého morálního kreditu o jedenácté večer navštěvují.

Postupně se ukazovalo, že je třeba být ostražitý i při nakládání s řadou dalších programů. Outlook si pamatuje, že jsem e-mail s obchodní nabídkou nezasílal svému šéfovi k revizi ve středu, jak jsem mu tvrdil, ale v neděli, konkrétně v jedenáct v noci. A Word je připraven kdykoli mi (a jemu!) dokázat, že jsem tenhle dokument vytvořil hodinu před odesláním.

Foťák si nejen pamatuje, že má mladistvě ztepilá fotografie je 6 let stará, ale neváhá to slečně, které snímek coby třeskutě aktuální posílám, do rohu připsat červeným písmem. A služební mobil ochotně doloží, že posledních osm hovorů opravdu nebylo úplně pracovních, takže těch 91:13 provolaných minut přineslo firmě spíš menší zisk.

Úplné psycho jsem ale zažil minulý měsíc, kdy jsme nosil holtera. Pro těch pár šťastlivců, co to neznají, je to přístroj, který vám 24 hodin měří EKG, puls a bůhvíco ještě. Od strojku velikosti krabičky cigaret, který nosíte na krku, vede asi osm drátů ke snímačům přilepeným na těle.

Aby informace získané z tohoto monitorování přinesly co největší efekt, zapisuje si člověk, který holtera nosí, co kdy dělá. Každou aktivitu zanese do formuláře. Třeba: 10:26, jdu po schodech do 2. patra. To aby lékař věděl, proč právě v 10:28 mám puls 150 a na záznamu EKG náběh na infarkt. Paměť stroje se tu propojuje s autentickým svědectvím člověka.

Zdá se to jako banální věc, ale má to dalekosáhlé sociální důsledky. Lékař např. vidí na záznamu neobvyklé zvýšení tepové frekvence a hledá v deníčku, co vás to tak rozrušuje. Pokud tam najde „sledování hokejového zápasu“, je to ještě v pohodě. Pokud ovšem máte v záznamu „zkouška dětského pěveckého sboru“ a jmenujete se například Bohumil, máte maličko problém.

I já si pečlivě vedl záznam – rozhodnut nic nezkreslit ani nezamlčet. Podle doporučení lékaře jsem se choval jako každý jiný den a nevyhýbal se žádné běžné aktivitě. Večer jsem tedy přistoupil k pravidelnému cvičení. Po dvacátém kliku jsem byl na pokraji smrti (tak jako vždycky, je to můj mezní limit). Srdce mi bušilo s kadencí kulometu a stěží jsem popadal dech. Těžce jsem se posbíral z podlahy a do deníčku si zapsal: 18:50 – 20 kliků. Když jsem kolem čtvrt na osm přišel trochu k sobě, znovu jsme si záznam prohlédl. Při představě divokých křivek na záznamu v přístroji mi těch 20 kliků přišlo divných. Dvacet nebo třicet, vždyť je to fuk, řekl jsem si a záznam opravil na 35.

O půl hodiny později, když jsem šel vysypat koš, jsem se v deníčku přestěhoval z druhého patra do sedmého a za další půlhodinu přenesl večerku z náměstí na druhý konec města. Vždyť je to fuk.

Prekérní situace ovšem nastala na samém sklonku dne, kdy děti usnuly a žena přišla z koupelny zabalená do osušky. Připomněl jsem si lékařova slova, abych se žádné aktivitě nevyhýbal, a oddal se aktivitě z nejpříjemnějších. Srdce reagovalo standardně, od rychlejšího tepu až po hrozící explozi.

Když žena usnula, vykradl jsem se k deníčku: „22:40 – “. Tady končila všechna legrace. Je lékař z průběhu srdeční činnosti schopen přesně určit, jak dlouho milování trvalo? Nesmysl, ujišťoval jsem se. Mohu přece být extrémně chladný a somatické projevy vzrušení u mě nastupují až po dlouhých minutách. Předehru maličko protáhnu.

Jak prudký nárůst srdeční činnosti se lékaři v počítači asi zobrazí? ptal jsem se v duchu dál. Srdce má jistě nějakou náběhovou fázi. Když se přidá 5 minut k vlastnímu aktu, bude to akorát. No a v závěrečné fázi už je to úplně šumák, utěšoval jsem se, tepová frekvence se stabilizuje strašně individuálně. S uspokojením jsem dopsal konečnou hodnotu intervalu a šel spát.

Když jsem se v šest ráno připotácel do kuchyně, žena stála u stolu a slzela smíchy. To je dopis pro ježíška? zeptala se a ukázal na můj záznam. Cítil jsem, jak mi srdce vylítlo až do krku a tep na zápěstí se mi slil v jednolitý proud. Kvapně jsem deníček uložil a odebral se k lékaři.

Za 14 dní jsem šel na kontrolu. Lékař shledal nález odpovídající věku a aktuální zátěži. Jen kolem šesté ranní jste byl na kritických hodnotách, pravil znepokojeně. V záznamu bohužel chybí činnost. Ať to bylo cokoli, snažte se toho vyvarovat, poradil mi. Tak to si můžete být jistý, doktore, pomyslel jsem si. Žena už mi k žádným osobním záznamům nesmí!