Všechno pěkně na očích

Byl jsem tuhle na konferenci. Já vím, opakuji se. Někdo spočítal, že člověk 22 let prospí, 20 let stráví školní docházkou a prací a 6 let jídlem. A protože muži žijí průměrně 72 let, zbývá 24 let, kdy si člověk dělá, co chce.

Když odečtu 5 let, kdy přemýšlím, co jsem to vlastně chtěl, kde jsem, a proč jdu tam, kam jdu, zbývá 19 volných let. A ty trávím na konferencích. Je to samozřejmě trochu zkreslené překrýváním s těmi 22 lety, co spím, ale rámcově to sedí.

Tahle konference byla o novém operačním systému Windows a o nových Officech. Hned od začátku bylo veselo. Významný zahraniční delegát si oblíbil jednu z hostesek, o níž se podle nášivky na prsou mylně domníval, že se jmenuje Vista. Když posléze žádal její společnost, šéf personálu mu přistrčil první z dívek navlečených do reklamního trička. Delegát cosi popuzeně zašeptal tlumočníkovi, který poté důrazně požádal, aby jeho klient nebyl klamán. Jasně přece vidí, že tohle není jeho Vista. Dvoumetrový vedoucí hostesek si založil ruce v bok a zhoupl se ze špiček na paty. Nato tlumočníkovi sdělil, že slečna je bez vyznání a ať se pán s důvěrou obrátí do vestibulu nejbližší stanice metra, kde může svoje touhy ukájet do aleluja. Po krátkém zmateném rozhovoru delegát odešel a vrátil se až na závěrečný raut s balíkem Strážné věže v podpaží.

Klidnější průběh měla část věnovaná MS Office 2007. Většina prezentujících se rozplývala nad novým uživatelským rozhraním. Kvitován byl jednak fakt, že nabídky jsou na pásu karet komfortně rozloženy uživateli na očích, jednak skutečnost, že jsou kontextové. Tedy že se aktuální nabídka funkcí, příkazů a galerií mění podle toho, s jakým typem objektu a jak uživatel pracuje. Musel jsem uznat, že je to fakt promyšlené řešení. Mít všechno pěkně rozložené na očích je prostě uživatelský luxus.

Po návratu domů jsem svoje zážitky líčil rodině. Dospívající syn mi věnoval soustředěnou pozornost. Žena mi věnovala pobavený pohled a mladší syn mi věnoval jakýsi výkres ze školy, ale oba jsem je omluvil. Jsou zkrátka ještě nezralí.

Po večeři jsem chtěl upozornit syna (toho staršího) ještě na výhodu kontextové nabídky dostupné přímo v těle dokumentu při konkrétní úpravě obsahu. Vešel jsem tedy do jeho pokoje. V ovzduší na pomezí deštného pralesa a požáru skládky seděl můj syn a na stole, na posteli a na koberci měl rozházené knihy, sešity, propisky, fixy, cédečka a nejrůznější kusy papíru. Buď trpělivý a nezraň jeho důstojnost, přikázal jsem si a opatrně se syna zeptal na původ a smysl všeho toho nehorázného bordelu kolem! Hoch opáčil, že se učí.

Když to mám takhle všechno přehledně na očích, vysvětlil mi, snáz se mi v tom hledá. Hned vidím, kde co je. Učím se tak rychleji a efektivněji. Musel jsem uznat, že na tom něco je. Pochválil jsem potomka za to, jak operativně využívá informace z mé branže, a poněkud roztěkaně jsem zase odešel. Cestou jsem rozšlápl plnicí pero a inkoustovou stopu obtiskl do učebnice angličtiny k tématu My family. Syn se jen shovívavě usmál, zatímco já utonul ve vzduchu, který je v jeho pokoji VIDĚT.

Večer si šel potomek jako obvykle připravit třetí večeři (žena se uvolila připravovat mu maximálně dvě). Postupně vyjmul z ledničky veškerý její obsah a zálibně si ho prohlížel. Poté na stůl rozložil chleba, toastový chleba, rohlíky, housky a nízkotučné rýžové plátky. Kousl jsem se do rtů. Syn v etapách snědl veškeré rohlíky, veškeré housky, polovinu toastového chleba a většinu obsahu naší ledničky. Ten nový systém má něco do sebe, otče, pochválil mě, když sklidil zbylé pečivo a do ledničky vrátil poloprázdnou sklenici kečupu a pohlcovač pachů. Vůbec jsem netušil, co všechno doma máme. Bodře jsem ho poplácal po rameni a syn se odvalil na spálenou skládku.

Když jsem druhý den přišel domů, stála žena v obýváku a všude po křeslech, na gauči a na ramínkách rozvěšených po zdech viselo její šatstvo. Nemám co na sebe, oznámila mi. Dokud to bylo ve skříních, zdálo se, bůhví kolik toho není. Jenže když si to tak prohlédnu, do polovičky už se nevejdu a polovička je z módy. V sobotu pojedeme nakupovat.

Odpotácel jsem se do koupelny (obsah kosmetické taštičky mé ženy byl vyložen na zrcadle) a poté do ložnice, kde na nočním stolku leželo vyskládaných šest krabiček kondomů. Pět v originálním balení a jedna načatá. Na to, že je teprve duben, mi to letos nepřišlo tak zlé, ale stejně mě ten pohled trochu rozladil.

Zádumčivě jsem usedl k počítači, v naději, že v práci najdu úlevu. Otevřelo se přede mnou přívětivé uživatelské rozhraní nového Wordu. Všechno pěkně vyloženo, všechno pěkně na očích. Udělalo se mi lehce nevolno. Celý ten úžasný nový Office jsem odinstaloval a odešel oznámit rodině své nezvratné rozhodnutí. Od zítřka se vracíme ke skrytým nabídkám!